Etické otázky léčby neplodnosti

Etické otázky léčby neplodnosti - obrázek
Etické otázky léčby neplodnosti - obrázek

 

Metody asistované reprodukce nám dávají tak velké možnosti v léčbě neplodnosti, že je na místě otázka: je správné je všechny využívat? Odpovědi jsou vždy závislé na daném kulturním prostředí a tradicích dané společnosti.

Odpověď na otázku, zda je správné používat sperma dárců, je v našem kulturním prostředí vesměs kladná. V zemích s výrazným vlivem islámu je použité darovaného spermatu rovno cizoložství a tedy zcela nepřijatelné.

Mnoho etických otázek již bylo v minulosti vyřešeno, takže si je ani neuvědomujeme. Patří mezi ně přípustnost mimotělního oplodnění, kryokonzervace a následného uchovávání embryí.

Etické otázky jsou rozebírány etickými komisemi, které jsou zřízeny v nemocnicích, na ministerstvu zdravotnictví i jinde. Jejich závěry jsou v zásadě jen doporučením, ale v praxi mají téměř váhu pokynu, jak postupovat.

Etické pohledy tvoří základ, který se následně zčásti přenáší do zákonů, jejichž dodržování je už vymáhatelné. Příkladem je zákon o darování spermatu nebo zákon o interrupcích.

Nejčastější otázky řešené etickými komisemi a právníky:

Máme léčit neplodnost, když lidí na Zeměkouli je tak mnoho, že mnozí umírají hladem?
Ano. Existence mnoha dětí ve vzdálené zemi je nepodstatná pro manžele, kteří nemají doma dítě žádné. Druhý důvod je genetický. Přesto, že nevíme, jaké dítě se narodí, je přece jen velká pravděpodobnost, že bude svým rodičům vzhledem, ale i povahově a jinak podobné. (To neznamená, že bude dokonalé – to také není cílem). Mnozí lidé intuitivně vidí v dětech pokračování svého života, a proto chtějí, aby děti, které vychovávají, byly skutečně geneticky jejich potomky. Adopce je vždy krokem do neznáma.

Má přednost právo dítěte znát svého genetického otce, nebo právo dárce spermatu zůstat anonymní?
Ve Švédsku odpověděli kladně na první možnost, u nás a v dalších zemích platí pravidlo uvedené na druhém místě. Lze pochopit obojí přístup. Je však diskutabilní, zda uplatnění práva dítěte (znát svého genetického otce) mu přinese nějaký prospěch, či spíše psychický problém, se kterým se bude muset vyrovnávat.

Jsou embrya v laboratoři člověkem?
V zásadě ano, neboť umožníme-li jim další vývoj, postupně se přemění v člověka takového, jakého jsme zvyklí vídat. Není žádný vývojový skok ve vývoji embrya, který by nás opravňoval říci, že člověkem je až od této chvíle. Skutečnost, že plod a rané embryo je člověku zcela nepodobné, není důležitá. Podstata embrya a dospělého člověka je stejná, pouze se tak nejeví jednomu našemu smyslu – zraku.

Můžeme zničit embrya?
V zásadě nikoliv, neboť se jedná o potenciálního člověka. Je sice jisté, že většina embryí by nebyla (z důvodu vrozených vad atd.…) schopna do samostatně žijícího člověka dospět, ale to na věci nic nemění- my totiž nerozeznáme, která to jsou. Proto bychom se všemi měli zacházet jako s potenciálními lidmi. Proti tomuto teoretickému etickému pohledu stojí realita, kdy musíme rozlišovat embrya různého morfologického vzhledu (a tedy různého růstového potenciálu) a řešit i otázky dalšího osudu embryí, která jejich rodiče již nechtějí.

Máme se snažit odchovat člověka – lidský plod v děloze jiného tvora, například krávy?
Odpověď zní nikoliv. Důvody pro zamítnutí jsou převážně etické, jen minimálně vědecké. Existují teoretické obavy z infekcí získaných od krávy, ale v každém průniku do neprobádaných oblastí existuje riziko neočekávaných jevů - a to samo o sobě není důvodem, abychom nikdy nic nového nezkoušeli. V současnosti takové pokusy etické komise nepovolují.

Máme embrya klonovat, tedy rozdělit na dvě stejná a tak nechat vzniknout dva identické lidi?
Odpověď zní nikoliv. Důvody pro zamítnutí jsou opět jen etické, a spíše vyjadřují strach z neznáma, než skutečnou etickou závadnost takového počínání. Vždyť jednovaječná dvojčata se občas narodí, a žádný etický problém v tom není.

Je správné provádět výběr pohlaví budoucího dítěte podle přání rodičů?
Nikoliv. Důvodem je nejen etický pohled na rovnost muže a ženy, ale i praktický dopad stavu, kdy by výrazně převážil počet mužů nebo žen. Právě zde se ukazuje, že etické doporučení není závazné a vymáhatelné: existují na světě pracoviště, která provedou vyšetření, a jde-li o děvče, následuje potrat.

Lze provádět výzkum na embryích?
Eticky nikoliv, neboť se jedná o potenciálního člověka. Protože ale praxe ukazuje nezbytnost takového počínání, byl definován termín preembrya. Je to embryo do stáří přibližně 14 dnů a výzkum vedoucí k prospěchu jiných embryí je na něm v některých zemích možný. Nesmí však jít o výzkum s cílem např. testování kosmetických přípravků.

Komu patří embryo před embryotransferem, tedy např. embryo zmrazené?
Embryo patří stejnou měrou otci i matce. To je rozdíl oproti embryu vyvíjejícímu se v matčině těle – tam o embryu dle současných právních norem rozhoduje jen žena sama (do 12 týdnů jeho stáří).

Nebudou-li úmysly obou rodičů embrya ohledně dalšího nakládání s embryem shodné, je potřebí rozhodnout, jak se bude postupovat dále. Protože v zájmu embrya je dále se vyvíjet, bude „svěřeno do péče“ tomu z rodičů, který tento jeho zájem chce naplnit. (Tedy bude přeneseno matce do dělohy, i když jeho otec žádá je zničit. Bude přeneseno nové manželce otce do dělohy, i když genetická matka embrya žádá je zničit). Zde však nutno konstatovat, že pohledy na řešení této situace nejsou jednotné.

Autor: prim. MUDr. Karel Řežábek, CSc.