Holandsko rodící 1 - Jak jsem rodila já

V Holandsku se rodí doma. Přesněji řečeno je zde zvykem rodit také doma. Podle statistik se pro porod doma rozhodne 60% rodiček, ale 30% doma také skutečně porodí.
Patřím k těm 60%.



Když jsem před patnácti lety přišla do Holandska a zjistila, že se tu rodí doma, úžasem mi poklesla čelist. Tim spíš, že jsem se tuto skutečnost dozvěděla v časných začátcích svého holandění a to metodou šoku.
Byli jsme pozváni na večeři ke známým a jak se ukázalo, hostitelka byla v pokročilém stadiu těhotenství. Na rozsypání. V tu dobu mi téma těhotenství a rození připadalo hluboce nezáživné, takže jsem se spíš ze slušnosti zeptala, kdyže by se mělo miminko narodit.
„Každým dnem,“ řekla hostitelka potěšena „už mám připravenou postel i lékárničku. Chceš se podívat?“


„Ty chceš teď jit do nemocnice?“

zeptala jsem se zmateně.
Kolem hlavy mi začaly létat kousky avokádového  nákypu se šlehačkou, jak všichni hosté vyprskli v smích. Byla jsem jediná, kdo vůbec neměl potuchy.

„Ne do nemocnice,“ řekla pobaveně hostitelka „do ložnice. Budu rodit doma.“ Odložila nákyp na stůl a odvlekla mě, zmatenou a zkoprnělou, do své ložnice. Zde, ve speciálním pokojíčku upraveném pouze pro její potřeby novopečené maminky, stála postel vyvýšená jakýmisi hevery, aby se porodní bába nemusela k rodičce příliš ohýbat. Vedle postele načančaná kolébka pro miminko a skříňka s prádlem, plastifikovanými podložkami, dvěma kovovými zahřívacími lahvemi, svorkou na pupeční šňůru a spoustou prkotin, které jsem viděla poprvé v životě.
Mé oči však nejdéle spočinuly na předmětu, který se podobal stoličce s otevřeným výřezem pro nočník.
„To je stolička na rození,“ vysvětlila trpělivě hostitelka. Nic jsem nechápala. Připadala jsem si jako ve středověku. Pro mou českou hlavu uvyklou spojovat slovo porod se slovem nemocnice to znělo neuvěřitelně. Neuvěřitelně zastarale. Taková moderní země a ony tu rodí doma!!!
A to nebylo všechno. Jak se v průběhu večera ukázalo, hostitelka takto přivedla na svět již děti dvě. Dlouho jsem se z tohoto poznání vzpamatovávala a můj pohled na věc nezměnila ani kniha „Jak se rodí v Holandsku“, darovaná mi hostitelkou. Trvalo mi několik let, než jsem si díky rozhovorům s mnoha ženami, které porodily doma, tuto myšlenku připustila a ještě několik dalších let, než jsem ji přijala jako normální.

V době, kdy jsem otěhotněla, byla jsem už dostatečně ostřílená. Chtěla jsem rodit doma. Zdálo se mi báječné  porodit v pohodlí a bezpečí domova, nikam se nevláčet, po porodu si v klidu odpočinout a dobře se vyspat, nemít kolem  sebe spoustu spěchajícího personálu, s nikym se o miminko nedělit.  Vyrobili jsme doma útulné zákoutí  s postelí podloženou hevery a koupili velký nafukovací bazén. Chtěla jsem rodit doma a pod vodou.

Nakonec jsem však potvrdila skutečnost, že porod se naplánovat nedá a všechno může být úplně jinak.

Protože jsem trpěla velkými bolestmi při stazích, a protože jsem se stále neotevírala, podlehla jsem po deseti hodinách stahů panice a chtěla odejet do nemocnice. Porodní asistentka respektovala moje přání a telefonicky zařídila přijeti v nemocnici. O zbytek jsme se museli postarat sami. V Holandsku se vychází z toho, že pokud nejde o život, zařídí si rodička převoz sama. Převoz pomocí manžela, taxi, tramvaje nebo koloběžky, všechno je prima. Hlavně když si to zařídí. Za ukrutných bolestí jsem slezla troje schody z třetího patra bez výtahu a bylo mi úplně jedno, zda mě do blízké porodnice odvezou třeba na valníku. Chtěla jsem být co nejrychleji zase v posteli.

V nemocnici jsme napřed bloudili labyrintem opuštěných chodeb, já se kroutila na nemocničním vozíčku, můj partner nadával. Chodby byly označeny číselně, takže kdo si u recepce zapomněl vzít "Průvodce nemocnicí" jako my, netušil vůbec, kudy se má vydat.
Projeli jsme oddělením ušním-nosním-krčním, minuli jsme odběr krve i radiologii, prolétli jsme kolem modlitebny. Já v duchu odříkávala Andělíčku můj strážníčku, on hlasitě vyřvával : "Je tady někdo ?"
Porodnici jsme nakonec našli diky zdravotnímu bratrovi na noční službě, který byl tak laskav, že nás doprovodil až na místo. Tam nás odvedli do jednoho pokojíčku s dvěma postelemi, z nichž jednu jsem okamžitě obsadila a na druhou se znaveně svezl můj partner.

Právě se střídala služba, takže se nějakou dobu nedělo nic. Pak vstoupila do pokoje delegace : lékařka, porodní asistentka, noční sestra a medik-porodník. Obstoupili mou postel, střídavě mi potřásali rukou a kladli otázky. Byli milí, vyzařovali pohodu a klid. V jednom kuse mě ujišťovali, ze si počínám skvěle. Já ten pocit vůbec neměla. Chtěla jsem myslet na miminko, ale dokázala jsem myslet jen na tu hroznou bolest. Ujistili mě znovu, ze je to úplně normální a nemam si dělat žádné výčitky. Pak mi píchli do stehna něco, co snad mělo zmírnit bolesti. Asi to byl jablečný sirup, protože nezmírnil vůbec nic.
Sestřička nám přinesla objednané nápoje, pohladila mě po ruce, mého partnera poplácala po rameni a odběhla hladit ruce ostatních rodiček. Z různých stran se ozývaly výkřiky, ale ten můj se mi zdál nejhorší. Lékařka přicházela pravidelně střídána medikem-porodníkem, aby mi dodala odvahu. Omlouvala jsem se za své hlasové projevy.
"Jen si zakřičte, my jsme na to zvyklí", usmívala se přívětivě a dívala se na hodinky. "Vaše stahy přicházejí rychle za sebou, když vám to uleví, klidně zpívejte árie nebo vyjte."
Byla jsem jim nepopsatelně vděčná. Nápad s vytím se mi nezdal vůbec marný, ale nakonec jsem zůstala přece jen u obyčejného řvaní Opravdu to ulevovalo. Jediný kdo z toho byl vykuleny, byl nastávající otec. I jemu jsem byla nepopsatelně vděčná... Že mě v tom nenechal samotnou. Jeho přítomnost mě uklidňovala. Držel se báječně. Ve chvílích, kdy jsem propadala panice, zachoval klid a dýchal se mnou, promlouval ke mne laskavými slovy, podával mi doušky vody, podepíral mě a hrozně mě v tu chvíli miloval. Když jsem konečně začala rodit, podával mi nadšeně raport o tom, co vidi.

Dodnes si pamatuji jeho rozzářený obličej: "Už je vidět hlavička ! Má spoustu vlasů !"  Na někoho, kdo se ještě před několika měsíci odvracel při pohledu na tlačící rodičku, to byl zájem velice upřímný. Těšení na dítě a touha byt při  tom byla silnější, než strach z krve a z neznámého.
Samotné rození proběhlo rychle a bez komplikací, bolesti, které jsem při něm asi měla jsem vůbec nevnímala, protože se konečně dělo to, po čem jsem tolik toužila : přicházelo mé radostně očekávané dítě. Jakmile holčička vyklouzla, natáhla jsem po ni ruce a věděla, že už ji nikdy nepustim. Že ji, ať se stane cokoli, vždycky budu nosit při sobe.

 
pokračování zítra......

Iveta Vrbová