Jak se rodilo před dvaceti lety

Jak se rodilo před dvaceti lety - obrázek
Jak se rodilo před dvaceti lety - obrázek

Přiznám se, že když si čtu o slastech, strastech a zkušenostech dnešních budoucích, nebo čerstvých maminek, občas se přistihnu, že tiše závidím.

Před pár lety jsem dokonce koketovala s myšlenkou, že bych si na stará kolena pořídila ještě benjamínka. A to především pro ukojení mateřských pudů, které začínají pomalu strádat, ale i pro to, že bych si chtěla vyzkoušet porod tak, jak je vedený dnes. Se všemi vymoženostmi, které dnešní porodnická zařízení skýtají.

Mám na mysli porodnickou přípravu, svobodný výběr porodnice, možnost prohlédnout si jednotlivá oddělení i s porodním sálem a seznámit se s personálem. Jsem si jista, že bych zcela určitě nepohrdla edpidurálem a vyloženě bych se těšila na nastávajícího tatínka, který by mi utíral zpocené čelo, zjihle by na mě hleděl a po narození našeho potomka bych třeba zahlédla v jeho oku slzu štěstí, vděčnosti a radosti.

O tohle všechno jsem totiž byla ochuzena. A nejen já, ale všechny ženy, které přivedly svá dítka na svět v našem vyspělém socialistickém zdravotnictví.

O výběru porodnice jsem si mohla nechat leda zdát a přítomnost manžela při samotném porodním aktu byla tehdy považována za zcela nepřípustný výstřelek.

A tak jsem tedy ve chvíli, kdy na mne přišla těžká hodinka, byla odvezena do porodnice, odebrána manželovi, který obdržel všechny mé svršky, a byl vyprovozen úsečným: „Zavolejte si odpoledne. Dřív to nebude.“ Velkoryse nám byla dopřána půlminutová dojemná rozlučka za asistence sestry, která již netrpělivě třímala v ruce holicí strojek.

Poté jsem byla oholena zívající ošetřovatelkou, která na mě vychrstla hrnek studené vody a tupou žiletkou se snažila zbavit mé intimní oblasti ochlupení. Držela jsem statečně, ale byla ve mně malá dušička. Kolena mi vibrovala a jen jsem se modlila, aby sestřička nezajela hlouběji, než je nutné.

Po této proceduře jsem absolvovala lahůdku zvanou klystýr a byla zavřena do izolace, která obsahovala sprchový kout a dva neuvěřitelně špinavé záchody. Již při letmém pohledu bylo jasné, že několik nešťastnic přede mnou si v této místnosti prožilo své horké chvilky. Zvedal se mi žaludek a mé estetično trpělo jako zvíře. Pouhý pohled byl totiž naprosto odrovnávající a představa, že „to“ budu muset dokonce použít, ve mně vyvolávala děs a hrůzu.

Porodní bolesti mají ale jednu velkou výhodu. Když se začnou pořádně ozývat, zredukuje se váš mozek na vnímání bolestivých stahů a všechny ostatní záležitosti ponechává milosrdně utopené hodně hluboko. Po hodince jsem se osprchovala, obdržela čistou, vymandlovanou košilku „andílek“, která neměla ani jednu šňůrku na zavázání, a byla jsem odvedena do jakési mučící místnosti. Alespoň jsem se to domnívala, neboť se odtamtud linul křik, sténání, hlasité funění a občas padlo i nějaké ostřejší slovo. Byla to “hekárna“.

Přes břicho mi byl napojen monitor a já jsem úlevně poslouchala pravidelné ozvy srdíčka svého miminka.

Několik dalších hodin jsem si připadala jako vyplašené zvířátko. Vykuleně jsem sledovala maminky, které kvílely jako sirény každé tři minuty a nedokázala jsem si představit, že bolesti, které prožívám já, se ještě znásobí, až dosáhnou stádia, kdy se i já připojím k tomuto hlasitému porodnickému chóru.  V pravidelných intervalech přicházel lékař, který zjišťoval postupující proces otvírání, a dodnes mě zamrazí, když si vzpomenu, jak mě utřel, když jsem jej požádala, aby s vyšetřením chvilku počkal, až mi odezní stahy: "Nevyvádějte mi tady, maminko. Nemám na starosti jenom vás a něco snad vydržíte!"

Odtrpěla jsem si několik dlouhých hodin na tomto pokoji, ale pak již šlo všechno poměrně rychle. Přemístili mne na porodnický sál a dostala jsem pokyn k zahájení vypuzovacího procesu. Přiznám se, že šrumec, který nastal, mi dal úplně zapomenout na to, proč tam vlastně jsem. Byla jsem schopná vnímat jen ansámbl sestřiček, asistentek a jednoho lékaře, jejich hlasité povzbuzování, abych tlačila, a mé zoufalství a totální vyčerpanost.

Zodpovědně můžu říct, že tak těžkou práci jsem v životě nevykonala. Po půl hodině to ale přišlo. „Už vidím hlavičku.“ hlásila asistentka a já jsem si zmateně uvědomila, že: „No jo, já vlastně rodím dítě!“

Dcerka se narodila a hned byla odnesena do vedlejší místnosti. Po ošetření mém i jejím mi ji přinesli a položili do vozíčku s červenou peřinkou.

Dojatě jsem ji pozorovala a vzpomínám si, jak moc jsem toužila mít u sebe i svého manžela. Bylo mi líto, že se toho zázraku nemohl zúčastnit, a cítila jsem se strašně osamělá.

Pocit osamění mě pak provázel po celý pobyt na oddělení šestinedělí. Návštěvy byly zakázány, květiny zapovězeny a na telefon – jediné spojení s domovem - se stály dlouhé fronty. Od jediného funkčního aparátu se linul zástup bledých přízraků v županech, které čekaly, až na ně přijde řada. Pak jsme si každá odfňukala do telefonu své dvě tři minutky a odploužily se zpět do nemocničního pokoje.

Sestřičky byly profesionální a kladly důraz hlavně na správnou techniku kojení. Výcvik v tomto oboru spočíval v tom, že vždy jedna seděla u mne na posteli a trápila mou holčičku štípáním, taháním za vlásky a někdy i pořádným poplácáním po zadečku, a to ve snaze donutit to mrně pořádně sát. Tehdy jsem v sobě poprvé objevila agresivní sklony a poznala do důsledku, co to znamená, když se řekne: "Rve se za své dítě jako lvice." Byla jsem označena za hysterickou potížistku a co se týče kojení ... ponechána sama svému osudu.

Přesto všechno ale můj pocit vrcholného štěstí převažoval nad všemi negativními myšlenkami. Holčičku jsem měla u sebe na pokoji a byla jsem tomu moc ráda. Tehdy to ještě tak běžné nebylo a v některých porodnicích stále nosily sestry miminka na kojení každé tři hodiny.

Jak říkám. Byla jsem šťastná. Přesto ale ve vzpomínkách přetrvávají jakási hluchá místa.

A jsem ráda, že dnešní maminky si to štěstí mohou vychutnat daleko intenzivněji a s člověkem, který je jim nejbližší.