Na co jsem nebyla připravena

Myslím, že každá maminka čekající své první dítě je plna očekávání a strachu z nepoznaného. Nejinak tomu bylo i u mne.

Když mi lékař potvrdil těhotenství, byla jsem nejšťastnější člověk pod sluncem. Děťátko jsme si s manželem moc přáli a dá se říct, že jsme si je i naplánovali. Byla jsem tehdy velmi mladá – ostatně jako většina maminek tehdejší doby – a tak mi připadalo naprosto samozřejmé, že se nám naše přání splnilo takřka na první pokus. Že to není až tak samozřejmé, jsem zjistila až později, když jsem poznávala ženy, které marně pokoušely štěstí a každý měsíc trpěly depresemi, že zase nic.

Ale jak říkám. Nám to vyšlo a ze mne se ze dne na den stala zodpovědná těhulka. Okamžitě jsem začala zdravě jíst, chodit na dlouhé procházky, a především studovat. Vykoupila jsem v knihkupectví všechnu dostupnou literaturu týkající se těhotenství, porodu a péče o dítě a lila si do hlavy veškeré informace o mém stavu.

Brzy se ze mne stal takřka odborník. Dokonale jsem pronikla do tajů vývoje miminka od embrya až k porodu, výbavičku jsem nakupovala od čtvrtého měsíce a pečlivě jsem vše prala, vyvařovala a žehlila. S láskou jsem chystala dětský pokojík a nemohla jsem se dočkat, až budu své miminko chovat v náručí.

Ve své naivní mladosti jsem věřila, že vše proběhne hladce a byla jsem připravena na to, že porod bolí, a rozhodnuta, že to přece hravě vydržím. A potom - že mne čekají jen samé radosti. Těšila jsem se na kojení, protože jsem si přečetla, že při něm vzniká pevné citové pouto mezi matkou a dítětem, těšila jsem se na procházky s kočárkem a na voňavé miminko, které budu koupat v bílé vaničce.

Opravdu jsem se domnívala, že porodem všechny peripetie skončí a byla jsem skálopevně přesvědčená, že během pár dnů budu v naprosté pohodě – zotavená a vysmátá. Ach, já hloupoučká. Že byly tyto mé představy liché, jsem zjistila velice záhy.

Hned první noc jsem s údivem zjistila, že novorozeně v noci nespí! Jak to? Všechny moudré knihy přece píšou, že takhle malé dítě prospí většinu dne. A vlastně měly pravdu. Holčička ve dne opravdu převážně spala.

Od druhého dne jsem se mátožila po nemocničním pokoji a bojovala s neustálým pocitem, že omdlím. Přebalení miminka mě dokázalo unavit natolik, že jsem musela půl hodiny relaxovat, o koupání radši ani nemluvím. Byla jsem docela festovně zašitá a každý krok jsem velmi intenzivně cítila. Večerní procházka s litrovou konvicí od umyvadla k vaničce ze mne vysála poslední zbytky energie, takže následné koupání jsem si nevychutnala, nýbrž ho s nasazením života prostě vykonala a poté jsem – zpocená a vyždímaná jako citrón – z posledních sil marně kojila svou dceru.

Ano. Kojila jsem marně, neboť mléko stále nebylo. Holčička tahala hladově a lačně, nicméně z mých prsou nikdy nedostala víc, než pár usmolených kapek mleziva. O co se ale její pusinka postarala důkladně, byla devastace bradavek. Dcerunka vřískala hlady, já jsem ronila slzy bezmoci a zoufale přikládala dítě k rozbolavělým, potrhaným a vyžvejkaným prsům. A stále jsem čekala na ten pocit citového souznění a naplnění mateřské lásky. Na dotaz, co mám dělat, mi bylo řečeno, že všechno se SAMO spraví.

Čtvrtý den po porodu se prsy konečně bolestivě nalily a moje hlady trpící dítě se poprvé v životě najedlo. Nikdy nezapomenu na její spokojený výraz, když jsem ji poté držela na odbrknutí. Bradavky sice bolely a pálily jako čert, ale téměř jsem to nevnímala samou radostí nad tím, že jsem konečně schopná své dítě nakrmit. Sestřičky měly pravdu. Opravdu se to upravilo samo.

Ostatně – jako většina zdravotních záležitostí po porodu. Dokonce i záležitost tak intimní, jakou je vyprázdnění. Vlivem intenzivního tlačení během porodu jsem si nějak namohla konečník. Následkem toho se tak přirozená věc, jakou je návštěva toalety, pro mne stala černou můrou.

Bolest to byla opravdu veliká a nepřekonatelná. Trpěla jsem jako zvíře a propadala panice, co budu dělat, když to prostě nedokážu. Projímadlo nepřicházelo v úvahu, a tak jsem se snažila překonávat sama sebe. Bylo to hrozné a zanechalo to ve mně stopu strachu při rozhodování, zda si pořídíme ještě druhé dítě. Nebála jsem se těhotenství, ani porodu, dokonce jsem byla smířená i s další destrukcí mých bradavek. Z čeho jsem ale měla obrovský strach byly tyto trýznivé okamžiky na nemocničním WC.

Nakonec se i toto po několika beznadějných dnech upravilo a já jsem si konečně začala své nabyté mateřství vychutnávat.

Zcela zotavená a vysmátá jsem sice ještě nějaký ten týden nebyla, ale postupně se vše upravovalo a poporodní peripetie byly zasunuty někam hluboko do mého vědomí. Místo toho se stále intenzivněji dostavoval pocit štěstí a lásky k tomu malému drobečkovi.

Tak velký a silný, že jsem do té doby vůbec netušila, že ho v sobě mám někde ukrytý.