„Tak všechno je v pořádku, maminko,“ prohlásil pan doktor v poradně. „Nějaký ten nález by byl – bříško sice ještě sestouplé není, ale miminko hlavičkou už naléhá. Křivka jeho srdíčka je v pořádku. Tak se držte, dodržujte pitný režim a příští týden zase na monitor a do poradny.“
Ano, ano, naléhá, zatím sice nenaléhavě, ale občas si ho musím přizvednout a „pošoupnout trochu výš“, jak vsedě, tak i za chůze. To na mne musí být hezký pohled, když se šinu po ulici a jednou rukou si zespoda přidržuji ten svůj raneček – dokud trochu nepovolí svalové napětí a tlak na sponu stydkou - a já mohu přestat hledat s okamžitou platností WC.
No jo, jak to dělají ti pivaři? napadá mne. Mnozí tahají ten ranec většinu života a nevšimla jsem si, že by je nějak tížil a tudíž si ho pro větší pohodlí museli přidržovat. Taky mi nepřipadá, že by z toho byli „mírně“ zchvácení a vyhledávali ve zdravotních potřebách bederní pásy, aby „jim to tolik nervalo záda“ nebo netlačilo na močový měchýř. A chodí vůbec na nějaké kurzy a cvičení „pro pivní pupky“? Třeba „Jak mít pupík krásně kulatý a nezplihlý“, „Jak si pivní pupík obléci podle poslední módy“, „S pivním pupkem na cestách“ nebo „Kurzy plavání pro pivní pupky“.
Polykají kromě přehršle tekutého vitaminu B i jiné vitaminy? Třeba Pupkovit nebo Břichokras?
A mají taky takový hlad jako já v posledních dvou týdnech? Připadá mi, že to je jako na začátku, kdy jsem měla vlčí hlad a potřebovala jsem Otesánkovskou porci. Teď, i když jsou vedra a 40. t. na obzoru, mi to přijde stejné – jakmile si nedám k obědu svíčkovou nebo vepřovou kýtu na žampionech s knedlíkem (žáha je naštěstí v nedohlednu) – tak jsem nedojedená a za chvíli už hledám, co bych tak ještě snědla, abych se ještě došťouchla.
Že by náš drobeček potřeboval větší přísun energie, aby se posilnil na ten sestup? 
Ferdička
Poznámka redakce: s radostí oznamujeme, že autorce tohoto článku - Ferdičce - se v pondělí večer narodila holčička Ema. Měřila 49 cm a vážila 3 050 g.
Včera jsme ji navštívili. S obligátním pugétem jsme se já - tedy Meryl a Krize chvíli motali po chodbách "Apolináře". Nakonec jsme našli ty správné dveře a za chvíli jsme již uviděli šťastnou a výborně vypadající maminku a opravdu roztomilou malou Emičku. Zatímco holčička téměř po celou dobu naší návštěvy tvrdě spinkala, vyzpovídali jsme Ferdičku.
"Porod šel prý normálně. Ve čtvrt na sedm mi praskla voda, začaly bolesti a ve třičtvrtě na deset byla Ema na světě. Bylo skvělé, že jsem u sebe mohla mít manžela. Ta opora, jakou mi poskytl, byla prostě k nezaplacení. Ohromně mě povzbuzoval, pořád mě chválil a říkal, jak jsem šikovná, což mi samozřejmě dělalo dobře a díky tomu jsem v sobě objevovala netušenou sílu. Taky bych 
moc chtěla poděkovat celému týmu, který se o mne v průběhu porodu - i po něm - staral a stará. Pan doktor Pařízek dokonce všechno "jistil" z Dublinu, za což jsem mu vděčná. Všichni lékaři a asistentky byli velmi příjemní, všechno mi vysvětlovali a trpělivě odpovídali na všechny mé dotazy."
Za chvíli se ve dveřích objevil i novopečený otec. Zajímalo nás, jak se cítí on. Zeptali jsme se ho, jaké pro něj bylo být přítomen narození své dcery.
"Je to úžasný zážitek, těžko se to dá slovy popsat." Štěstí z něj jenom sálalo. Věnoval nám letmý pohled a pak měl oči jen pro svou malou princezničku. Ta se právě v té chvíli konečně probudila a Krize, který pořizoval fotodokumentaci, měl radost, že může Emičku vyfotit nejenom spící.
Pak už jsme nechali šťastnou rodinku o samotě a pomalu jsme se vytratili.....
Jestli chcete vidět zaručeně nejmladší ženu - in, podívejte se na fotografie ZDE .
sdílet