Porodnické zvyklosti a rituály ve východní Africe – Tanzanii

Kniha o těhotenství a dítětiTanzanci, černošský národ východobantuského původu zahrnující obyvatele Tanzanie ve východní Africe včetně ostrovů Zanzibar a Pemba ( Bantu je obecný termín pro více než 400 různých etnických skupin v Africe, od Kamerunu k jižní Africe, je  sjednocený jazykovou rodinou, Bantu jazyky).


Těhotenství a porod probíhají většinou bez velkých obtíží. Mnoho žen při prvním těhotenství odchází v posledním měsíci těhotenství k matce. Vykonávají však dál všechny své povinnosti, ať již v domácnosti matky nebo ve své vlastní. Během celého těhotenství musí žena dodržovat určité zvyklosti a rituály, aby neohrožovala život plodu a neuškodila tak svému manželovi. Po celou dobu těhotenství podléhá určitým tabu, aby se zabránilo hněvu a pomstě duchů předků nebo jiných mocných tajemných bytostí, které mohou být velmi nebezpečné.

U kmene Ha nesmí těhotná žena jíst boby nebo vejce, protože lidé kmene věří, že po požití těchto surovin by se dítě nedostalo z placenty. Též se údajně těhotná žena nesmí smát s osobou, která šilhá. V dostupných literárních pramenech se nedaří zjistit, jaký by takové počínání mělo mít dopad na těhotenství nebo na samotný plod. Zato se uvádí, že velice nebezpečná je nevěra budoucího otce v době těhotenství. Mají z ní vyplývat zdravotní rizika pro dítě a může být i příčinou těžkého porodu.

U jiného kmene má žena zakázané jiné věci, např. jíst v domě jiných lidí nebo se dotknout nohou hladiny vody při přechodu přes řeku. Pokud by žena měla přejít přes řeku, musí ji přenést manžel a přitom jí dát trochu napít. Někde mají těhotné ženy dokonce příkaz, že si musí v šestém měsíci těhotenství oholit hlavu.

U Hajů nesmí těhotná žena nést přiklopený hrnec, nesmí se ohýbat, nesmí sedět na poraženém stromě a nesmí se dívat na ošklivou osobu. V daných případech hrozí, že by se dítě podle jejich víry a tradice nedostalo ven z dělohy.

Pokud těhotná žena všechna »těhotenská« tabu, ať toho či onoho kmene, dodrží, nemusí se ničeho obávat. Porod pak má probíhat obvykle snadno. Někdy ženy porodí při práci na poli, pracují však dále a teprve večer přinášejí dítě domů. Ve většině případů však ženy znají čas porodu, zůstanou doma a přivolají si k porodu zkušené ženy (porodní báby), ve svahilštině zvané wakunga. Velice přísně je zde dodržován zákaz přítomnosti manžela u porodu, a to i v situaci, kdy porodní bába porod nestihne. Je-li porod těžký, pomáhají rodící ženě přivolané porodní báby, manžel shání potřebné léky a další věci, včetně různých listů trav, které slouží k přeříznutí pupeční šňůry. Narození dítěte je považováno za návrat duše jednoho z předků zpět na zem. Chráněno je proto různými talismany, které mohou být vyrobeny z jakéhokoliv materiálu, ale vždycky spojují dítě se silami jeho předků, jakož i s přírodními silami. Jméno dítě nedostává hned po narození, ale až když je jisté, že přežije. Jméno je vybíráno podle okolností, za jakých se dítě narodilo nebo podle vlastností, které rodiče do dítěte vkládají.

Po porodu zůstává matka s novorozencem uvnitř chýše či domu, ve kterém porodila. Délka tohoto pobytu se u každého kmene liší, vždy to však přibližně vychází minimálně na šest týdnů. V okamžiku, kdy novorozenci odpadne zbytek pupeční šňůry, stává se »dospělým« a je nutné ho představit ostatním, což je provázeno zvláštním obřadem. Obřad probíhá ve smyslu modliteb a proseb, aby dítě bylo silné, zdravé, umělo obdělávat půdu, mohlo mít potomky atd. Teprve po skončení obřadu je novorozenec představen vlastní zemi a předkům.

Matka nosí své dítě všude s sebou po dobu, kdy ho kojí. Je připevněno pomocí khangy, a to buď na matčiných zádech nebo na jejím boku. Dítě spává s matkou v posteli, dokud se nenarodí další potomek. Již v útlém věku se mezi dítětem a matkou vytváří velmi silné pouto. Méně pozornosti se však věnuje dětem, které začínají lézt a chodit, tím spíš, mají-li už mladšího sourozence, na kterého se soustřeďuje veškerá pozornost. Po celé dětství kladou tanzanští příslušníci velký důraz na hygienu. Pokud je v místě dostatek vody, všechny děti se myjí a drhnou dokonce dvakrát denně. Mytí spočívá v drhnutí dítěte »od hlavy až k patě« a v závěrečném polévání vodou z velké kalabasy. V poslední době používají čím dál častěji mýdlo a ručník. Dříve děti nemydlily a nechávaly je oschnout. Na venkově a v chudších částech měst nebývají děti většinou oděny. Někde dostanou dívky jen zástěru zdobenou korálky nebo amulety a ozdoby na různé části těla.


Mgr. Šárka Fleišmanová
porodní asistentka


Kapitola z připravovaného 3. vydání
A. Pařízek Kniha o těhotenství a dítěti
Listopad 2008, Galén, Praha