Rady venkovského lékaře 12.

Rady venkovského lékaře 12. - obrázek
Rady venkovského lékaře 12. - obrázek

ČTENÍ

Všichni, kdo čtou tohle povídání, umějí číst. O dvou čtenářích vím jistě. Je to moje manželka ze všech nejlepší (promiňte, pane Kishone) a můj syn. O dalších nevím. Četli to chudáci korektoři. Já to nečetl, protože to po sobě zásadně nečtu, protože bych to pak určitě nikam neposlal.

Ale vážněji. Četba je u někoho vášeň. Zatímco někteří musí denně zoufale číst úřední dopisy a jiné s prací související nesmysly, jsou zase jiní puzeni vášní dovědět se, co je nového, a hltají denní tisk. Proboha, ať není nic nového! Tyto čtenáře nemyslím, mluvím-li o čtenářské vášni. Myslím opravdové labužníky, kteří si se zakoupenou nebo vypůjčenou knížkou někam zalezou (nejlepší je, může-li to být postel) a začnou číst. Někdy ani nevědí, co je čeká. A pak přijde ta posvátná chvilka, kdy si uvědomí, že je ta kniha zajímá, baví, uchvacuje. Zvláštní odrůdou těchto knižních narkomanů jsou návštěvníci antikvariátů. Lačným, planoucím okem projíždějí regály knih a náhle vyrazí. Už ji mají v ruce, už ji otevírají a čtou. Další odrůdou nenapravitelných čtenářů jsou sběratelé informací. Nemyslím nějaké přesně pracující vědce, kteří si ukládají výpisky z vědeckých publikací podle tématu, abecedy a různě. Myslím ty stále všechno čtoucí maniaky. Čtou prospekty, časopisy s tématy, kterým vlastně vůbec nerozumějí, čtou, co jim přijde do ruky, a dokonce i do nohy. Klasickou ukázkou sou ti, kteří opatrně kráčejíce po novinách rozložených na umyté podlaze se zastavují a se zájmem pročítají již desítku let staré noviny. Tito nebožáci nemohou zapálit v kamnech. Noviny připravené na podpal a již zmuchlané je náhle udeří titulkem mezi oči a oni nepodpalují, ale čtou. Tito lidé se i obtížně stěhují. Při stěhování vyplouvají na povrch různé staré tiskoviny, jež jim zoufalé manželky rvou z ruky, aby mohly zabalit sklenice či co. A pak knihy. Ukládají je do krabic, a zatímco zuřící stěhováci jim dupou za zády, oni náhle zjistí, že tuhle knihu nečetli vůbec, anebo hrozně dávno, anebo ji vlastně tenkrát nepochopili a musí se do ní podívat teď hned. Nejnebezpečnější odrůdou z tohoto čtenářského spolku jsou ti, kteří, jsa na návštěvě, uvidí v knihovně hostitelově KNIHU. Pak jsou jen dvě možnosti: vypůjčí si ji nebo ukradnou. Musí ji prostě mít.

A co čtení a medicína? Jsou mezi námi jedinci, kteří se vlastně nemohou naučit plynně číst. Nemohou za to. Je to dávno vrozenou chybičkou. Nakonec samozřejmě čtou, ale po svém. Jsou dyslektici. Medicína to zná. Ale bohužel to někdy nezná, nebo častěji nechce znát, škola. Děti jsou peskovány paní učitelkou,zdržují, je žádáno přeřazení do zvláštní školy. Spolužáci se smějí. Přitom dyslektik může být velmi nadaný až geniální. Je jenom v něčem maličko odlišný. Chraňme své dyslektiky, a to nejen ty pravé. Chraňme i ty „dyslektiky“ v něčem malém, drobném odlišném (třeba v barvě pleti, ve vzhledu, v náboženství), a proto pronásledované a posmívané.

 

Zdroj: Doc. MUDr. Ivan Novák, CSc. - Rady venkovského lékaře

Témata: