TOŽ ON MOC PIL…
Babička mé ženy nám vždycky v Kelči vyprávěla při našich návštěvách různé příběhy připomínající černou kroniku a vždy na konci při líčení závěrečných hřbitovních řešení s povzdechem dodávala: „Tož on moc pil…“ Tenkrát jsme bydleli ve městě a já, dítě odchované pražskou periferií, jsem nabyl dojmu, že na vesnici se asi všeobecně více pije. Nyní bydlím na vesnici a nevím, zda se tu pije více, ale rozhodně se tu pije jinak než v Praze. Jako lékaře mě pití samozřejmě zajímá.
Muž, který ve velkém městě po návratu ze zaměstnání po určité době strávené doma bude denní odcházet do hospody a něco tam vypije, bud záhy omoklém považován za alkoholika. Na vsi tomu tak není. Kdo vůbec do hospody nejde, je totiž považován za trochu nenormálního. V hospodě se schází „na jedno na dvě“ většina mužských obyvatel. Rozdíl mezi vesnicí a městem bude ale i v tom, že naši vesničtí sousedé mají mezi návratem z pracoviště a příchodem do hospody za sebou kus další, většinou namáhané fyzické práce. Čím mají doplnit tekutiny ztracené potem? Limonádou? Navíc v hospodě se ledacos projedná, leccos se tam člověk dozví. Zatímco v Praze patří štamgastům jeden stůl, tak na vsi po většinu roku – co host, to štamgast. Zdalipak těm lidičkám to pití neškodí? Nežijeme probůh na vsi vlastně obklopeni pijany a alkoholiky?
Alkoholismus je nemoc. Asi vrozená. Dva pijí stejně, jeden je namol, na druhém to ani nepoznáte. Jeden, o němž si myslíte, že je alkoholik, má náhle dnu a po alkoholu ho krutě bolí palec. Přestane pít. Druhý pije – dna, nedna a bolest. Jednomu pět piv za den brání v normálním rodinném životě a v práci, druhému ne. Alkohol se v těle zpracovává určitými působky. Ty asi někomu fungují lépe a jinému hůře. Asi tak tomu je od nepanšti, kdy se prvním sedlákům omylem zkazilo (zkvasilo) ovoce nebo obilí.
V čem je zhouba alkoholu? V tom, že alkoholik neohrožuje ani tak sebe, jako ostatní. Chybuje v práci, způsobuje dopravní nehody a otravuje rodinu a okolí vůbec. Teprve pak vidím škody na jeho zdraví – zničená játra, poškozené srdce a zblblý mozek.
Takže alkohol zakážeme? To je hloupost. V malém množství alkohol zdravému dospělému rozhodně neuškodí. Sklenice piva po velké fyzické práci nebo sytém jídle je jistě lepší než něco jiného. Sklenice dobrého vína s dobrými přáteli v šeru nechorských sklípků a písnička. Sklenka dobrého koňaku k večerní kávě nebo trochu whisky k pěkné četbě. Chyba není v alkoholu, ale v nás. A projevuje se u našich dětí. Přibývá nám opilých mladistvých. Děti nás totiž nevidí pít, ale vidí, jak se tupě opíjíme.tatínek nepije jedno dvě dobrá piva, ale nalévá se čímkoliv, zato hodně. Maminka se sousedkou klábosí nesmysly a přitom pijou jakési sladké patoky coby víno od soukromníka. Když se něco slaví, je třeba se opít.
Vysvětlujeme dětem, co to je alkohol. Ať chceme nebo ne, zůstává alkohol součástí našeho života a bude nás provázet jistě do nového tisíciletí. To, že budeme před dítětem skrývat, že existuje voda, je nezachrání před utopením, ale zachrání ho to, že se naučí plavat. Neučme děti samozřejmě cíleně pít, ale vidí-li nás pít, pečujme o to, ať se za nás nemusí stydět.
A co s těmi nebožáky, co pít neumějí, nemohou, a přesto pijí? Nepodporujme je v tom. Neposmívejme se jim, nezvěme je na „prcka“, ať jim nenalévají, braňme, aby popíjeli v zaměstnání. Když někdo pít sám přestane, je to malý zázrak. Je třeba mu závidět jeho vůli a pomáhat mu, jak jen můžeme.
A co my? No my si dáme skleničku něčeho dobrého. Ale pozor, aby nějaká babička neuzavřela náš nekrolog slovy, „tož on moc pil…“.
Zdroj: Doc. MUDr. Ivan Novák, CSc. - Rady venkovského lékaře
sdílet