AUTOBUS
Náš ranní autobus z naší vsi do Prahy. Jede kolem půl sedmé. Spíš něco po, ale může jet i dříve. Je třeba s tím počítat. Vidíte, pro tohle se nikdo nezlobí. Jede, i když je sníh. Opatrně a s nadáváním na ty blbečky silničáře. Vozí stejné lidi. Tedy skoro vždycky stejné. Vetřelci jsou pozorování zkoumavě: Kampak asi – na úřady, k doktorovi, nebo dál do světa? Lidé se znají, mají svá místa a tiše tolerují vzájemné stále stejné povídačky. Tolerance skupiny různorodých lidí spojených ranní povinností někam jet a tam pracovat. Soudržnost. Trpělivost.
Tonda. Řidič. Středních let. Autobus je polorychlíkový, na což jsou nováčci upozorněni, žádají-li lístek do méně významné stanice. Nakonec se ale staví všude. Staví se bábě na mezi, staví se dětem, aby nemusely přecházet. Nadává se vystupujícím, že vykopnou kbelík. Nadává se nastupujícím, že nastupují pomalu, že nevidí, že už se nevejdou, že nemají drobné, že mají moc drobných… Ale nakonec se naloží každý. Nikdo se s řidičem nehádá. Ví, že za těmi řečmi je každodenní jistota, že pojede. Nejede-li, je to proto, že jede jako pasažér – asi do Prahy na školení. Dává svému nástupci pokyny, jak zacházet s „jeho autem“, kde zastavit, komu a proč. Dovolenou nemívá. Lidskost, také o tom je náš ranní autobus. Neokázalá, bez nadací a bez reklamy.
Děti jezdí do školy a do učňáku. Jsou tolerovány dospělými jako slepice na dvoře starším psem, pánem dvora. Nenadávají jim, nenutí je pouštět starší sednout. Přesto je každému klukovi nebo holce jasné, koho je třeba pustit sednout bez otálení. Ale jinak vládne jakási zvláštní rovnost před bohem společného cestování, bez ohledu na věk, politické přesvědčení a profesní zařazení. Idyla beze stínu? Omyl, existuje společný nepřítel,revizor. Nejde o to, že by někdo cestoval bez lístku. Ale jde o to, že jakási cizí osoba rituál ranní cesty. Otravuje Tondu, zda obrátil cedule, nutí nás ukazovat lístky, a je-li tma, ruší nás ze spaní baterkou. Za to se musí prodírat, dlouho čekat na hledané lístky a občas uslyší i něco nelichotivého.
A tak každé ráno čeká nás dvanáct, až přijede Tonda. To je otrava, že jo, tak zase do toho. A hele, proč nejede Karel? Je po operaci.
A přestože nadáváme, že jezdí moc lidí, najednou Karel chybí. Jako někdo u rodinného oběda. Jako otravná manželka po pětadvaceti letech.
Hlavně o lidech, kteří spolu žijí a rádi. O tom je náš autobus.
Zdroj: Doc. MUDr. Ivan Novák, CSc. - Rady venkovského lékaře
sdílet