Rady venkovského lékaře 44.

Rady venkovského lékaře 44. - obrázek
Rady venkovského lékaře 44. - obrázek

 

PIVO A SMYSLY

Pivo a věci s ním spojené našim smyslům lahodí. Jak může pivo potěšit oko? O tom snad není pochyb. Představte si horké léto a milá šenkýřčina ruka před vás staví krásně orosenou sklenici, na ní je hustá, smetanová čepice. Po oroseném skle stéká několik kapek. Chvíli váš zrak sleduje rej stoupajících bublinek, a když poslední z nich dostihne spodní okraj pěny, ruka uchopí půllitru a nese ho k ústům. Váš zrak také libě spočine na zakouřeném, tmavém, ale převážně dřevěném zařízení výčepu či lokálu a oko s potěšením hledí na výjevy lovecké, pijácké či sportovní, které přinášejí obrazy na stěnách, či se pokochá velmi inteligentními nápisy, které velebí pivo a lají manželkám. Jindy zas vaše oko nelibě sleduje ohavnou místnost obloženou umakartem, umakartové stoly a židle s kovovými nohami, či nástěnné výjevy, které tu zůstaly z dob nedávno minulých. V takovém případě si můžete být jisti, že váš zrak vzápětí spatří líný, nepřátelsky se tvářící personál, který, ostentativně otočen k příchozímu zády, provokativně popíjí limonádu jedovaté barvy. Otočte se a běžte pryč, žízeň zažeňte pramenitou vodou, tady pivu pšenka nepokvete!

Váš zrak spatří uhrovitého mladíka s několik týdnů nemytými vlasy, který vám nacmrndá do ušmudlané sklenice řídkou, nahnědlou tekutinu, která nebude mít pěnu.

A už nastupuje vaše chuť. Ucítíte cosi podivně nakyslého, teplého a zvětralého. A už jste na útěku a ani se neohlížejte, vaše oko by na sklenici nespatřilo stopy žádných kroužků hutné pěny! Jaká slast naopak ve vaší oblíbené hospůdce, když vaše patro a váš jazyk okusí lahodný mok. Ta chladivá, jemně nahořklá, nenapodobitelná chuť… A co může být pro hostinského větším vyznamenáním, než když po prvním doušku si host utře ústa, zálibně mlaskne a sdělí mu: „Jaroušku, teda dneska to máš dobrý…!“ Avšak moudrý  hospodský si natočí do sklenice malý šnyt, ochutná, pomlaská, zahledí s někam nad hlavu a skromně prohodí: Mno, není to nejhorší, ale stejně vůbec nevim, co s tim v tom pivováru ty chlapi dělaj. Nemá to ten pravej říz, co to mívalo dřív…“. Chuť, chuť je důležitá. Amatér jde do hospody, když má žízeň, ale profesionál má chuť na pivo. A také tryzny za zemřelými pivními kamarády většinou začínají: „Jo, jo, já to tušil, dyť ste ho minule viděli – seděl tady a ani chuť na pivo neměl, dostal omylem desítku místo dvanáctky a ani to nepoznal!“

Chuť je i rozhodující výzbrojí každého sládka. Prost bez smyslu zvaného chuť by nebylo pivo a bylo by nakonec i jedno, co pijeme. Chuť budiž pochválena.

Sluch je rovněž nesmírně důležitý. Jsme-li v cizím prostředí a jsme-li na pochybách, zda je hospoda otevřená, pak sluch nás nemýlí. Hukot hlasů, snad i harmonika a zpěv, výkřiky karbaníků typu „I kdyby za móřem byla, Lolita musí být mou!“ nezasvěcenému nic moc neříkají, ale váš sluch vám sdělil, že je nejen otevřeno,ale že právě někdo zřejmě vzápětí přijde o špatně secovanou desítku. Anebo jiná situace: Děti v součinnosti s manželkou otravují a žádají návštěvu slavnosti v přírodě. Není zbytí. Znechuceni pálícím sluncem a švitořícími ptáky se blížíme k místu konání slavnosti a už z dálky slyšíme dětský křik. Pak náhle naše ucho slyší ono báječné da, da, da, da… Zvuk, který nezkušenému snad připomíná malý traktor, ale vy dobře víte, že právě na oné slavnosti sepnul pivní kompresor, a v té chvíli seznáte, že sluníčko hezky hřeje a ptáci krásně šveholí.

I hmat má pro přítele piva svůj význam. Ruka se nejprve potěší se stolem, pohladí jeho zbrázděný povrch. A uchopí právě tu vaši sklenici. Mnozí z nás mají totiž tu svoji, nezaměnitelnou. Neříkejte, že ji po hmatu nepoznáme. A cosi budeme nalhávat – někdy, když je „toho víc“, tak nás často temnou nocí vede domů právě hmat, a to ve chvílích, kdy nás ostatní smysly nechají na holičkách.

Čich nás jíž z dálky informuje, co nás v neznáme hospodě čeká. Libé pocity vyvolává ona známá směsice vůně dřeva impregnovaného tabákovým kouřem, piva a guláše. Varovný je naopak zápach svědčící pro špatně udržované trubky a pivo dlouho stojící pod pípou.

Takže vidíte, že pití piva je doslova smysluplné. Ostatně náš pan prezident Havel (ze všech nejlepší!) si také občas rád jedno dal!

A nejen proto ho máme moc rádi.

Zdroj: Doc. MUDr. Ivan Novák, CSc. - Rady venkovského lékaře

Témata: