MARIÁŠ

Mariáš je krásná karetní hra, která má takový význam, že se podle ní jmenují karty, s nimiž se hraje. Prý k nám mariáš přišel někdy z napoleonských válek. Prošel celou Evropu, ale tady zdomácněl a byl doveden k dokonalosti. Mariáš je zkomoleninou francouzského slova svatba. Také když se karty v ruce pěkně usazují podle barevné či hodnotové příbuznosti, pochvalují si hráči: „To se mi to tu pěkně žení!“ Ty, kdo mariáš znají, nebudu unavovat, ti kdo ho neznají, by ho stejně nepochopili z toho, co bych napsal. Takže spíše o určitých obecných souvislostech. Jako lékaře mě zajímá pozorovat hráče. Podle chování začínáte hlouběji a často překvapeně pozorovat povahy lidí, o nichž jste si mysleli, že je znáte. Ideální k tomu je mariáš licitovaný. Ten totiž nutí účastníky hry k úvaze, jak vysoko se mohou v nabídkách her (a tím často i vyhraných nebo prohraných peněz) pustit. Náhle se ukazují jako opatrníci, přizdíři, nebo zas riskéři, kaskadéři lidé, u kterých byste to nečekali.

Hrajete-li ve stejné partě dlouho, a to by se mělo, vidíte, jak se mění styl hry v závislosti na náladě, únavě a hladině alkoholu vašich spoluhráčů. Ale více pít by se při mariáši nemělo. Mariáš totiž potřebuje bystré oko a jasnou mysl. Zajímavé je, že kvalita hráče nespočívá v jeho vzdělání. Jsou totiž hry, které jsou díky kartě tak jednoduché, že je nelze prohrát. Jak říká lid: „To mohlo hrát prase s kantorem“. A v těch složitých se vzděláním moc nepochodíš. Počty jsou to kupecké, zdánlivě jednoduché. Ale jak často již byli překvapeni mariášoví kybernetik při magické sehrávce licitace zvané dvě sedmy nevypočitatelným průběhem, kdy slabá karta protihráčů, podpořená zahájením hry a neuvěřitelným rozložením karet mezi nimi, zhatila vítězné předpoklady a vyprázdnila kapsu. Důležitá je zkušenost, ale není samospasitelná. Často je třeba intuice, ta je snad příčinou logicky nevysvětlitelného, ale přesto vítězného tahu. Mariáš není jen hra. Mariáš je součástí českého folkloru. Kolem hracích stolků padají pitoreskní, nepřeložitelné průpovídky a slogany, které nezkušenému uchu nic neříkají. Ale to už by bylo nošení dříví do lesa. Karel Poláček v kultovní knížce Hráči se nebabrá s vysvětlováním, co která karta v mariáši znamená, ale rovnou to do vás hustí. Cítíte zakouřený lokál, vidíte stůl, kolem zpocené hráče, před nimi nedopitá piva, hromádky drobných mincí, kolem houf kibiců a vnímáte ty nikde jinde neslýchané licitační věty. Velký mistr, který do českých lidiček viděl, píše o velké věci, který hýbe národem. Mariáš.