Rady venkovského lékaře 52.

Rady venkovského lékaře 52. - obrázek
Rady venkovského lékaře 52. - obrázek

Některá hudba léčí duši. Určité psychické poruchy dobře reagují na muzikoterapii, léčebnou metodu užívající hudbu k zahánění chmur z čela i z tkáně za ním. Jemná melodická hudba uvolňuje tělesné napětí. Jiná hudba diriguje tělo k rytmickým pohybům. Bez hudby si nelze představit ty soustavy mučivých cviků zvaných aerobik či něco podobného. Hudba provází i tanec. Tanec je pro někoho lahůdkou, pro jiného utrpením. Třeba pro mě. Vzpomínám si na to, jak, oblečen do neslušivého tmavého šatu s motýlkem na krku, jsem jezdil ponurými ulicemi večer do Obecního domu, kde mě mistr Trubač asi tři lekce učil Lotyšku, pochodový foxtrot a blues, jakož i necpat ruce do kapes, nepopotahovat nosem a inteligentně hovořit, zatímco jsem vlekl na toporně ohnutém lokti sálem nějakého „mobydicka“ v růžovém silonu.

HUDBA

Naštěstí jsme se oba (mistr a já) téměř naráz rozhodli skončit utrpení ještě dříve, než došlo na nejhorší, tj. polku a jihoamerické rytmy. Dodnes, vidím-li v TV soutěže v tanci, cítím nevolnost. Jediné tance, které snáším, jsou ty moravské odzemky a verbuňky. Jednak vyjadřují radost a furiantství, jakési nadýmání kohoutů před slípkami. Druhak jsou to kousky improvizované, vykvétající z té dobré, úrodné moravské duše a zalévané bílým nebo červeným.

Může hudba škodit zdraví? Nepochybně. Jsou to ony decibely z reprobeden, jež způsobují hluchotu muzikantů, kteří hudbu vyluzují. Tento rámus je provázen hysterickými záchvaty pubertálních dívenek a občas někoho i ušlapou. Už také pár zasněných cyklistů a chodců, jimž do uší tekl ten děsivý rámus, zajeli. Museli mít krásnou smrt, plnou bubnů a basových kytar – dúva, dúva, dúva.

Trvám na tom, že hudba může duši léčit. Dětem, jejichž mozek se zotavuje z těžké újmy různého původu, hrajeme jejich oblíbenou hudbu, i když se může zdát, že ještě neslyší, nevnímají. Ale ony slyší a vnímají, reagují a dříve se probouzejí zpět do života. Hudba nás provázívala od prvních dnů života. Maminky nám zpívával ukolébavky (mně tedy dědeček, maminka má hudební hluch). Ve školce a ve škole nám bývala vtloukána do hlavy a občas díky bohu byla i vtlučena. Pak jsme si každý vybrali tu svoji, já moravské lidové písně. Kdy zase uvidím a uslyším „chodníček bělavý mezi vinohrady“? V hudbě život Čechů, co Čech, to muzikant. Jen ať to není v budoucnu – co Čech, to dúva, dúva, dúva, hudbou promytý malý mozeček. To raději milosrdné ticho.

Zdroj: Doc. MUDr. Ivan Novák, CSc. - Rady venkovského lékaře

Témata: