OBECNÍ SPOLEČNOST
Čtete správně – ne občanská, ale obecní společnost. Rozvedeno:
Společnost v naší obci, v naší vesnici. Společnost těch, kteří tam bydlí. Co na tom zajímá vesnického lékaře kromě toho, že se považuje za člena takové obecní společnosti? Vesnický lékař začíná v tomto společenství tušit jakési sanatorium na neduhy těla, duše snad i celého národa.
Začněme historicky. Bývali obecní blázni, obecní chudí, bývaly obecní šatlavy, domovská příslušnost. To všechno proto, aby každý odněkud byl, a to hlavně proto, že když už nemohl sám o sobě být a na život stačit, postarala se o něj obec. Byl-li tam poslán šupem, tak třeba se o něj obec starala na čas i v šatlavě. On se za to obci odvděčoval tím, že uklízel to, co bylo všem společné, případně pracoval u starostů v hospodářství. Pro obecní chudé se musela najít střecha nad hlavou (pastouška) a něco na zub, což odpracovávali spíše symbolicky. Pro obecní blázny vždy zbylo něco k jídlu a dobré slovo. Posměšný pokřik dětí, těch malých nemilosrdných cyniků přesně pojmenovávajících věci jejich pravými jmény, byl vyvažován dobrým slovem a pohlazením dobráckých panímám a výminkářek.
Pak přišly doby, kdy obecní neškodné blázny zavřeli do blázince, kde bez sena pod hlavou a střechy stromů nad hlavou brzy umřeli. Místo obecních šatlav byly státní, kam ti největší lumpové zavírali ty, kteří měli odvahu upozorňovat na to, že král nemá žádné šaty. Domovská příslušnost byla vystřídána místem trvalého pobytu a obce se o své pobloudilé ovečky nejen nestaraly, ale dokonce se některých i hlasitě a písemně a manifestačně zříkaly, bouraly jim pomníky a snímaly jména z hrobů. Obecní chudí nebyli, staly se z nich případ pro sociální péči.
Obecní lidé se nikdy úplně nevzdali. Opatrovali některé poražené sochy a pečovali o bezejmenné hroby. Sem tam si rozebrali nějakého toho obecního blázna, a pokud jde o ty chudé – na vsi někdo hlady nezemře. Vesnice přežila Hamry i Bavory. Snad proto, že zlo na vesnici těžko proniká a hůře se tu šíří. Zde má totiž zlo svoje jméno a chalupu a děti a ví se, co mělo zlo k obědu a komu to zřejmě v noci ukradlo.
Návrat k obecní společnosti, kde každý někam patří, může začít nejlépe na vesnici. Vesnic má mimo přímočařejší, pohádkovější chápání zla a dobra i další výhodu, ta se nazývá tolerance. V hospodě nebo na fotbale stojí vedle sebe komunista (co tu všechno vlastně dělal), katolík, bývalý a zase nynější sedlák a další a další postavy zlé a dobré, jako v loutkovém divadle Matěje Kopeckého. Nemilují se, ale jejich rodiče, většinou stejného ražení, tu žili již před padesáti lety a jejich děti, bohdá jiného ražení, tu budou žit za padesát let. Ta tolerance je dána zřejmě tím, že všem prší na nezkopené seno stejně, okurková plíseň nemá politickou příslušnost a vyznání nerespektuje a že ti, co se dneska na hřišti kopou za uši, jsou „naši“. Stejně tak jako těch pár obecních blbů, obecních chudých a leckde už i obecních bohatých.
Co venkovského lékaře na tomto modelu obecní společnosti zajímá? To, že tu je málo neurotiků a většina neduhů je z nemírného jídla a pití. A teď už končím, odcházím stavět a akci „Z“ obecní pastoušku.
Zdroj: Doc. MUDr. Ivan Novák, CSc. - Rady venkovského lékaře
sdílet