Strach je obava z nějaké újmy na zdraví. Něco se nám přihodí, bude to bolet, ztratíme něco ze své dosavadní schopnosti žít na této planetě. Strach z dosud nepoznaného je úzkost. Tedy strach, který v nás hlodá na podkladě naší představy. To malé děti nemají, vyžaduje to už něco abstraktního myšlení. Některé strachy jsou potřebné. Jde vlastně o určité brzdy, které drží naše organismy, aby se nehnaly do záhuby.
STRACH
Dítě, které nemá strach, je ohroženo na životě. Proto je třeba strach rozumně v dětech pěstovat. Ale pozor, neznamená to, že je budeme strašit tmou, příšerami, bubáky apod. Budeme je však seznamovat s nástrahami okolního světa, počínaje pádem z výšky a konče úchylnými lidmi. Velkou chybou je děti strašit nepříjemnými zážitky, které musí dítě tak jako tak absolvovat, ať jde třeba o návštěvu lékaře, injekci nebo o oběd v mateřské škole.
Některé strachy a úzkosti jsou tak silné, že se stávají nemocí. Mluví se o fobiích. Lidé mají fobie z výšky, z uzavřeného prostoru, z cestování letadlem. Takové fobie je třeba odborně léčit, protože mohou lidem značně znepříjemňovat život.
Strach je však potřebný. Je nejen určitou brzdou sebezničení, ale je i východiskem k úlevě… „dobře to dopadlo“. Lidé asi strach k životu potřebují. Nemají-li ho, pak si ho uměle vytvářejí. Proto jsou v oblibě horory, thrillery a jiné, česky řečeno, děsáky. Je přitom zajímavé, že většina těchto děsáků dobře dopadne. Myslím si, že vlastně existují kvůli tomu dobrému konci. Jde asi o jakési očištění duše. Ostatně i pohádky jsou plné příšer, čarodějnic, draků a podobných děsuplných objektů. Takové Slovenské pohádky Boženy Němcové jsou pěkné horory typu „když mu vlásky češe, krev potůčkem teče“ a podobně. Prostě už v dávnověku se vědělo, že by se člověk od malička měl občas trochu bát. A i kniha knih dosti pracuje s hrůzami pekelnými. A vidíte to, přesto jsou lidé, kteří s nebojí ani čerta, ani policie, ani zákona. Snad s alespoň bojí lidí sobě podobných a jimi způsobených výbuchů, zabetonování, utopení a jiných výstrah a trestů.
Takže strach ano. Ale jaký? Pro děti takový ten v maminčině náručí, když je veku tam, doma teplo a jen maličko se svítí a maminka nás pevně drží. To se to pak bojí. A nám dospělým podle výběru – strach před Bohem, před manželkou, před šéfem. Ale žádný strach, při kterém se zastavuje srdce, a hlavně žádný strach před vlastním špatným svědomím. Od toho nebývá pomoci.
Zdroj: Doc. MUDr. Ivan Novák, CSc. - Rady venkovského lékaře
sdílet