Rady venkovského lékaře 69.

LES

Je-li bůh, nevím. Je-li, pak jistě sídlí v lese. Hledí gotickými okny starých stromů ve chvíli, kdy v proudu světla je vzduch naplněn pyly, hmyzem, mlžným oparem. Lesní chrám mívá také mše. Ranní, za rozbřesku, je naplněna prvními ptačími zpěvy. Polední je hlučná, plná hukotu včel v chvějivém, horkém vzduchu vonícím smůlou. Chrám ale neobjevíte v každém lese. Jsou lesy, stejně jako kostely, rabované bezohlednými nájezdy. Autobus vychrlí rozeřvané turisty, kteří přijeli na houby, na maliny, na borůvky. Tito lidé neobjeví chrám, nehovoří s bohy a lesními démony. Stejně tak boha nevidí ti, kteří za jediný den mimo jiné musí „udělat“ v Londýně chrám sv. Pavla i Westminsterské opatství. Jsou v chrámu, jako ti česači v lese, trpěni.

Chrám si musíte najít. Musí to být váš les. Les, kde jste denně, kde znáte každý pařez, víte, kde je srna s kolouchy, kde je potok s kachnami. Tam v určitých chvílích uslyšíte hlasy a pochopíte souvislosti. Zjistíte, že jste obklopeni něčím, co je tu do věků a bude tu ještě dlouho po vás. Ucítíte sounáležitost s tím, co vás obklopuje, a úctu před kůrou a listím. Nejde to samo, trvá to někdy i desítky let. Ale stojí to za to. Je v tom i něco z pochopení, proč žijete. Je v tom naděje, ale je v tom i poznání konečnosti (nebo nekonečnosti?) bytí. Je v tom pocítění vlastní nedůležitosti a nekonečné štěstí, že je vám dáno tohle zažít. Pak do vašeho lesa chodíte jinak. Chodíte tam pro klid duše, usmíření, pro vydechnutí v každodenním nekonečném chvatu. Stáváte se neurvalými na ty, kteří si odnášejí kusy chrámových lavic na podpal a strhávají třpytivé monstrance ranních pavučin, aby sesbírali maliny, jahody. Prostě loupí v chrámu. Ale oni vlastně nevědí, že v chrámu jsou. Proto dupou, křičí a trousí kolem sebe igelit, plech a sklo. Jak by to mohli vědět? Nedošli k tomu vlastním citem, ani k tomu nebyli vychováni.

A tady je námět pro letní dny. Voďte děti do lesa. Učte je v lese chodit. Ukazujte jim to, co z lesa dělá chrám. Učte je poslouchat hučivé horké lesní ticho. Učte je, že les tu není pro nás. Že jsme si přinejmenším rovni. Najděte jim jejich les. Choďte s nimi do lesa v každé roční době, ať vidí, jak se mění barvy na vitrážích chrámových oken. Uděláte pro vaše děti velice moc. Navíc uděláte něco i pro sebe. Pocítíte, že jste v těchto lesních chvílích s nimi daleko více než jindy. A vězte, že s nimi budete již v takových chvílích vždy. Není to špatné – žít po smrti jako strom.