Myslím tím naše vlastní děti. Jsme na ně pyšní. Těžce neseme jejich neúspěch, někdy hůře než náš vlastní. Tady je něco vážného. Naše děti žijí svůj vlastní život. Neměli bychom jim ho kazit, neměli bychom se snažit v jejich životě hledat nějakou náplast na vlastní nenaplnění a neuspokojení. Tak co s nimi?
Snažme se, aby byly šťastné. Učme je to. Učme je, z čeho se mají radovat. Uvědomte si, že to, že cukru říkáme sladký a octu kyselý, je výsledek zprávy od našich nejbližších, co tato chuť znamená. V dětech bychom měli vypěstovat cit pro to, co je dobré. A to brzo. Americký spisovatel Fulghum tvrdil, že vše, co pro život potřeboval, se naučil v mateřské škole.
Věnujme svým dětem čas. Odpovězme jim na každou otázku. Buďme trpěliví. Nerozčilujme se nad blbými a opakovanými dotazy. Tady nejde o odpovědi, tady jde o to, že udržují míček ve hře, protože chtějí hrát právě s námi, a to co nejdéle. Nemusíme být s dětmi od rána do večera. Naopak – mít rodiče stále za zadkem děti od školního věku jistě rozčiluje. Musíme být s dětmi ve chvíli, kdy nás potřebují. Jak to poznáme? To se mi zdá na rodičovství dosti těžké. Vychovat v sobě to čidlo, které, aniž je to ještě zjevně patrné, začne náhle vydávat signály – pozor, první maličký proužek dýmu, rychle, než bude hořet! Chce to naše děti znát. Zdá se vám to banální konstatování? Vůbec ne. Jak často jsme za desetiletí pediatrické praxe s tichou hrůzou sledoval, jak přede mnou sedí rodiče a děti nejen jako dvě skupiny cizinců, ale jako nepřátelé.
Je smutné, že některé věci, které se od dětí dovíte za pět minut klidného, přátelského rozhovoru, rodiče nevědí po několik let, a jsou s nimi denně. Jak naše děti poznat? Pozorováním a poslechem. Sledujte je při hře. Sledujte jejich reakci na neúspěch a na trest. Naslouchejte jim. Naučte se jako indiánský stopař v jejich hlase a mezi jejich slovy nalézt tu malou zlomenou větvičku, která upozorňuje, že někde v prérii jejich duše prošel nebezpečný desperát strachu, tísně a tápání.
Zajímejme se o přátele našich dětí. Otevřme jim náš dům. Zajímejme se o to, kam dítě chodí, když není s námi. Vychovávejme příkladem. To, co nechceme, aby dělaly naše děti, nedělejme sami, když nás vidí. Vychovávejme pochvalou. Trestejme rozumně, ale na druhé straně jedna ostřejší přes zadek (do hlavy ne!) občas udělá divy. Nepadne-li, pak jste možná v dané chvíli selhali jako vychovatel. Většinou toto zahřmění zažene bouři a je zase slunečná pohoda.
Děti jsou to naše. Takové jsme si je udělali a v té jedné krátké, dávné chvíli a během těch dalších let. Nečekejme od nich jen radost. Jak říkal jeden skeptik, radost z dětí už jsme měli jen v těch několika minutách, co jsme je počali, a pak už jenom a jenom starost. Nemá pravdu. Radost můžeme z nich mít stále. Ale záleží tu jen a jen na nás. Děti nám dají tolik radosti, pohody a štěstí, kolik jsme jim dali my.
Těšíme se. Zítra k nám přijede náš pětadvacetiletý Ondráček.
Zdroj: Doc. MUDr. Ivan Novák, CSc. - Rady venkovského lékaře
sdílet