Bylo to krátce po Novém roce. Poslední dny jsem si připadala jako vzducholoď, která se sotva valila ulicemi v tlusté zimní bundě. Čtrnáct dní před plánovaným termínem, mě probudil nezvyklý rej v mém podbřišku. Nijak jsem se zatím neděsila. Nebyla to bolest a tak jsem si říkala, že naše miminko jen nemůže spát. Avšak na záchodě jsem zjistila, že špiním. To už byl příznak porodu!
Trošku rozechvělá jsem se vykoupala a zjistila, že mám pravidelné sedmiminutové stahy. V pět ráno, kdy jsem stále s úsměvem na tváři budila manžela, už byly pětiminutové. Zatímco manžel odjel do práce vyjednat si volno, já si sbalila věci do porodnice a zalezla do pracovny, abych dodělala pracovní smlouvy. V sedm hodin, kdy už manžel běhal po bytě jako lev v kleci a dožadoval se odjezdu do porodnice, jsem volala své kolegyni do práce, aby si přijela pro smlouvy, neboť si hodlám “odskočit” porodit.
V půl osmé jsem na nátlak manžela zavolala svou přítelkyni, která je porodní asistentkou a která chtěla být u toho úžasného okamžiku se mnou, coby má osobní porodní asistentka. Vyslechla mě, nahlásila jsem, že mám stahy po třech minutách a ona s klidem odvětila, že soudě podle mé veselosti mám dostatek času.
Věřila jsem jí, nikoliv však můj muž. Takže jsme o hodinu později seděli v autě směr porodnice. Jitka, má kamarádka, mě usadila ve vyšetřovně, odběhla se převléknout a zavolala paní doktorku, která provedla vstupní vyšetření. Prohlásila, že to vypadá dobře, a že by dopoledne mohl být náš drobek na světě.
Dvě místnosti zařízené v teplých barvách s nádhernými fotkami, ještě nádhernějších miminek byli opravdu pěkné. V jedné byla postel, nikoliv však klasická nemocniční a celkový vzhled byl laděn do žluto modra. Druhé místnosti vévodila obrovská vana. V rohu byly žebřiny, pytel plněný polystyrenovými kuličkami, gymnastický balón, dvě křesla a konferenční stolek. Naproti byla koupelna se záchodem.
Jelikož jsem vodomil, hned jsem zalezla do vany plné horké vody, kde jsem vegetila téměř po celou dobu. Manžel uklidněn nemocničním prostředím a dozorem odborníků si v klidu četl noviny a popíjel k nim ranní kávu z automatu. Bolestivé stahy přicházely stále po třech minutách, ale bolest začínala být mnohem intenzivnější.
Sled prohlídek a vyšetření srdečních ozev mi začal splývat v jedno. Dávno odbilo poledne a já stále seděla ve vaně a manžel vyměnil kafe za horkou polévku. Podle vyšetření jsem byla ještě v půl jedné otevřená stále stejně jako při nástupu. Paní doktorka proto navrhla zavedení epidurálu a já souhlasila.
Díky tomu jsem byla nucena přejít na klasický porodní sál, kde bylo snad deset stupňů a zatímco manžel spokojeně klimbal, snažila se anestezioložka a dvě sestřičky mi ho napíchnout. Pravda trošku nám to komplikovaly mé tříminutové stahy, při nichž mě museli pustit a poté se znovu snažily najít ten vhodný bod, přičemž mi vtipně radily ať prý vystrčím spodní část zad. Neumím to normálně, natož s břichem nápadně připomínajícím obří balón.
Podařilo se jim to po nekonečné hodině a půl. Ale stálo to za to, veškerá bolest odezněla, nebo se alespoň zmírnila do té míry, že se mi po probděné noci zavíraly oči a chtělo se mi spát. Avšak díky němu jsem se také rychleji otevřela a tak se za necelých dvacet minut dralo miminko na svět.
Druhou fázi porodu si vybavuji jen mlhavě, protože jsem se usilovným tlačením připravila o kyslík. Jitka podala manželovi kyslík, aby mi ho mezi jednotlivými stahy dával a já si nepřipadala jako host na porodu svého dítka. Ten mi poctivě po každém stahu kyslík přiložil a v pauzách, kdy jsem se snažila naše dítko dostat na svět, si ho přikládal sám.
Po deseti minutách se ozval nádherný a nezapomenutelný pláč. Po úvodních vyšetřeních a mém šití, se objevil můj muž. V očích slzy a v náručí našeho synka. Na ten nádherný pohled nikdy nezapomenu. První dvě hodiny jsme strávili na porodním sále se svým čerstvě narozeným miminkem a byly úžasné. Nevěřícně jsme si prohlíželi ten kouzelný uzlíček, který už spokojeně spinkal.
Poté nás převezli na pokoj šestinedělek, kam mě chodila pravidelně navštěvovat a kontrolovat anestezioložka. S epidurálem jsem neměla nejmenší problém. Neměla jsem avizované bolesti hlavy ani zad. Zůstala jen příjemná vzpomínka na pocit uvolnění.
A s drobkem si právě teď užíváme starosti i radosti “velkého kluka”, který začal chodit do školky…
sdílet