Když jsem se vrátila z porodnice, byla jsem natolik pohlcena starostí o novorozeně, že myšlenky na milování byly zasunuty někam hodně hluboko do mého nitra. Z počátku na to měl jistě vliv i zdravotní stav těsně po porodu. Stehy ještě nebyly úplně zahojené a bolely, odcházely ze mě očistky a tak jsem měla dost práce i sama se sebou.
Tehdy se navíc ženám doporučovalo zahájit pohlavní život po porodu až po ukončení šestinedělí.
Přiznám se otevřeně, že pro mě by ta doba hájení mohla trvat ne šest neděl, ale šest měsíců. Opravdu jsem po sexu a milování netoužila, což manžel nesl sice statečně, leč nelibě. Nejraději bych se večer jen tak přitulila a hned usnula.
Asi tři měsíce mi to procházelo, ale pak se již novopečený tatínek začal vehementně hlásit o svá práva a mně bylo jasné, že v zájmu zachování příjemné rodinné atmosféry budu muset svou nechuť k tělesné lásce překonat.
Nebylo to lehké. Byla jsem unavená a nevyspalá a nedokázala jsem se uvolnit. Tuto neschopnost měl na svědomí i strach z otěhotnění. Zážitky z porodu byly ještě velmi čerstvé a nějak jsem si nedokázala představit, že bych to celé měla absolvovat znovu. (Dlužno podotknout, že tyto pocity postupem času úplně odezněly a za další dva roky jsem zcela plánovaně a radostně otěhotněla podruhé.)
Jenže tehdy – pouhé tři měsíce „po té“ jsem o dalším těhotenství nechtěla ani slyšet. Vzhledem k mým potížím s játry jsem nemohla užívat hormonální antikoncepci a k jiným ochranným druhům jsem neměla zrovna moc důvěry.
Navíc mé sexuální prožívání rušil i fakt, že vedle v postýlce spí malé miminko. Někomu to možná připadá směšné, ale pro mne bylo mé dítě v tomto ohledu rušivý element, a tak se naše milostné snažení stalo jakýmsi soubojem.
Manžel se snažil, zkoušel možné i nemožné a já jsem, přes všechna dobrá předsevzetí a upřímnou snahu, zůstávala jako kus ledu. Trápili jsme se oba dva. Manžel svou neukojeností a já přesvědčením, že jsem se po porodu stala frigidní. Večery se pro mě staly nepřekonatelným utrpením a čím víc jsem se chtěla překonat, tím víc jsem upadala do beznaděje, když se opět nezadařilo.
Z manžela se postupně stával „tygr v kleci“ a ze mne neschopná troska.
Až jsme si řekli dost. Vypustili jsme sex ze svého života i slovníku. Začali jsme se tvářit, že něco takového vůbec neexistuje a po večerech jsme hráli šachy. Nevím, jak byl s touto situací spokojen manžel, ale mně se opravdu ulevilo. Konečně jsem se celý den netrápila pomyšlením na další bezúspěšný večer a bylo mi tak dobře.
Po několika týdnech této zdrženlivosti se ale stal zázrak. Postupně se mi vracela chuť na milování a nakonec jsem to byla já, kdo dal první impuls k manželským radovánkám.
Myslím, že po dni, kdy se narodila naše dcera, byl toto druhý nejšťastnější den v životě mého muže. A koneckonců i můj. Konečně jsem si připadala opět „úplně normální“.
To, co jsem prožila po porodu já, prožívá pravděpodobně více maminek.
F. a J. Macků popisují ve své publikaci Průvodce těhotenstvím a porodem, jak je to se sexem po porodu:
Až donedávna bylo doporučováno zdržovat se pohlavního styku šest týdnů před porodem a šest týdnů po něm, až bude provedeno poporodní vyšetření. Tyto dobře míněné rady jsou dnes považovány za zbytečně opatrné, zejména po porodu. Nejsou-li pro to závažné 
důvody, může být první pohlavní styk dříve, ne však tehdy, dokud ještě odcházejí očistky.
Rozhodnout o obnovení pohlavního života by měli oba partneři sami, případně po poradě s lékařem. Je ovšem třeba připomenout, že některé nedělky nemají o sex takový zájem jako před porodem – nebo dokonce zájem ztratily, až i získaly k němu odpor.
Se ztrátou libida si však nedělky nemusí dělat starosti, s odstupem od porodu se libido vrací. Teprve, pokud by nezájem či odpor přetrvávaly, bude vhodné obrátit se na lékaře, gynekologa, případně sexuologa. Příčinou odmítání pohlavního styku může být strach z bolestí po zhojení poporodních poranění.
Partner by měl respektovat přání ženy a nenaléhat, mít pro ni porozumění s vědomím, že potíže jsou obvykle přechodné, a nevyvolávat konfliktní situace.
sdílet