Dneska mají děti štěstí, že po mateřské dovolené pokračuje ještě rodičovská.
Když jsem měla dítě já, ještě tato možnost nebyla, a tak moje dcera – dnes na vnoučkovi vidím, jak malinká – nastoupila ve 2 letech do jeslí.
Nedávno jsme na to zrovna vzpomínaly, třeba i vy máte podobné zážitky.
Psal se rok 1976, dcerka nastoupila nejdříve na tzv. zvykačku – ráno v 8 přišla a v 10 jsem si ji zase odvedla domů.
Pobyt snášela v pohodě, jen doma byla více mazlivá. Proto po 14 dnech nastoupila už naostro. Ráno ji odváděl muž kolem 8h00, já ji vyzvedávala hned ve 14h00.
Chodila tam ráda, hodně se tam naučila, jedno papírové ušmudlané srdíčko schovávám jako cennou relikvii dodnes. Při vystoupení k MDŽ jsme si všechny poplakaly.
Jednou se jesličkami linul strašný puch, stále se nemohlo přijít na to, z čeho. Koukalo se i do odpařovačů na topení, zda tam nespadla myš, která by se tam dostala ze zahrady – nic.
A ejhle, jeden chlapec neměl rád maso, tak ho pomazal omáčkou a lepil zespoda pod desku stolu – když ho přistihli, sváděl to na Pepíka.
Jistě mi dáte za pravdu, ale s tím jídlem to platí dodnes – učitelky nutí děti jíst věci násilím, kolikrát to končí i zvracením a trvalou nechutí k určitým potravinám.
Druhý příběh – to je o malém uprchlíkovi.
Krásný, mrazivý zimní den, všude hodně sněhu. Měla jsem chvilku času, koukala jsem z okna. Co nevidím – z protějších jesliček vychází dítko jen v bílé košilce a punčocháčkách … nikde nikdo. Rychle jsem našla telefonní číslo a volám tam – sestry o tom vůbec nevěděly.
Děti bylo třeba i vzdělávat. Tak mi dcera líčila, že Lenin dal všem lidem chleba.
Ptám se: “Kdo to byl Lenin?“
Hluboké zamyšlení: „Asi pekař.“
Na pískovišti jsem viděla pěknou scénku. Sestřička ukazovala dětem šneka. A jeden chlapec, jak byl zvyklý jezdit s autíčky, šneka popadl …a drrrr už s ním jel.
Jedné sestřičce jsme říkaly s maminkami Herodeska. Ráda posílala děti do kouta, potom se provinilci smála a nabádala k tomu ještě ostatní děti.
Dalším oblíbeným trestem byla místnost, která měla sloužit jako izolace v případě náhlé nemoci. Tam zavírala děti, které v poledne nechtěly spát. Moje dcera z toho měla dlouho noční můry.
Jednou mi Herodeska říká, že dcerka celé odpoledne pláče. Jak se na malou podívám, vidím, že má kozí nohy – obráceně obuté botičky.
Herodeska kontrovala: „Jak si je obula, tak jsem jí je zavázala.“
U těch botiček jsem si vzpomněla na pěkný vtip. Snad se na závěr bude hodit.
Chlapci nejde obout botička, sestřička se snaží pomoci … ale vtom si všimne, že botky jsou obráceně, tak začne znovu, obuje, zaváže.
Najednou chlapec říká – „Bratr mi půjčoval ráno botičky.“
Tak sestra zase botky rozváže a sundá.
Chlapec dodá – „Ale já si vzal svoje.“
Sestra znovu botky obouvá a šněruje.
Potom se ptá: “Kde máš šálu a čepici?“
Chlapec se zamyslí a řekne: „V těch botičkách...“
Soud se sestřičkou se koná příští úterý na městském soudu.
sdílet