Když se narodila moje dcera Angie Anna, bylo mi třicet osm.
Na české zvyky prvorodička důchodového věku. Ne tak na holandské.
Průměrný věk holandských prvorodiček je 31 let, a třebaže jsem tuto hranici výrazně překročila, nikdo se nad tím nepodivoval. To bylo fajn. Rozhovory u porodní asistentky, kam jsem pravidelně docházela na kontroly, jako se v Čechách docházi na gynekologii, probíhaly v dokonalé uvolněnosti. Jak se cítím, změření tlaku, poslech srdíčka miminka, vážení, odpovědi na otázky nastávajícímu otci. Samou uvolněností mě asistentka zapomněla poslat na test plodové vody, prováděný standardně u starších matek. Když jsem se vzpamatovala, bylo už pozdě. A to bylo fajn. Neměla jsem chuť potýkat se s případnou otázkou přerušení těhotenství, kdyby test zpochybnil zdraví plodu.
Byla jsem neotřesitelně přesvědčená, že se mi narodí báječné a zdravé dítě, a tak se taky stalo.
Angie byla od začátku baculaté miminko s velkou chutí k jídlu i do života. Od začátku projevovala velký smysl pro humor a udržovala mě v neustálém pohybu svým broukáním, poplakáváním i řvaním. Tříměsíční kolika, jak se po česku tento problém nazývá - po holandsku ‘uplakané miminko’ - začátkům mého maminkování sice na kráse nepřidala, ale vytvořila mezi námi silné pouto.
Přes den jsem Angie téměř dvanáct hodin nosila při sobě, spala s ní na břiše, tešila ji, zpívala, předříkávala, ba i baletila. Mých třicet osm se ukázalo jako nesporná výhoda. Nejen že jsem byla schopna andělské trpělivosti, k níž bych se o deset let dříve bývala probojovávala houštim pocitů viny, protože mě mateřství občas dost unavuje a někdy dokonce nebaví (vážené mladé maminky, hovořím zde pouze a výhradně jen sama za sebe!). Naopak, bavilo mě to děsně. Obvazem jsem zpevnila svá utrápená zápěstí, od soustavného nošení miminka bolestivě zanícená a po stošestadvacáte vypínala plyn pod polívkou, vysavač, žehličku, mixér nebo s úsměvem odhazovala rozečtenou knihu, kdykoli dcera nasadila pronikavý mezzosoprán.
Když mé kamarádky, jejichž odrostlejší děti už nosit nepotřebovaly, večer odcházely do kina nebo si jinak vyhazovaly z kopýtka, spokojeně a vyrovnaně jsem se usazovala u televize nebo u oné tři měsíce rozečtené knihy. Neměla jsem pocit, ze mi něco uniká.
Když naše domácnost začínala vykazovat zjevné trhliny a nedostatky následkem nedostatku času, nedrtily mě výčitky svědomí. Měla jsem sice na paměti známé české přísloví, že dobrá hospodyňka, pravda, i pro pírko přes plot skočí, avšak doplňovala jsem si ho jinou českou moudrostí, že totiž lepší pírko za plotem nežli tříska v zadnici.
Když Angie ani po třech měsících nepřestávala plakat, protože jak se ukázalo, od začátku měla potíže s předčasným růstem zoubků, neopouštěla mě trpělivost ani síla. Nosila jsem a nosila, těšila a těšila, baletila a baletila.
Když se mě jedna babička pokoušela přesvědčit, že takto její vnouče jenom nesnesitelně rozmazlim, a druhá babička, že se takto úplně vyčerpám, čelila jsem jim neotřesitelná a zocelená: moje intuice pracovala na plné obrátky, byla jsem přesvědčená, že jsem úžasná matka a celý svět mi může vlézt na záda!
Byla jsem ve svém živlu. Angie rozkvetla do roztomilé, chytré a samostatné holčičky, po rozmazlenosti ani stopa. Nyní jsem mohla sklízet výsledky svého neúnavného snažení. Teď se teprve ukázalo, že můj mateřský instinkt mi dobře radil. Konečně jsem se mohla uvolnit, dát nohy na stůl a bezstarostně užívat mateřství.
Poprvé v životě jsem s jistotou věděla, o čem je život a jak ho chci žít.
V pětadvaceti bych to byla nedokázala. Nebyla jsem ten typ mladé ženy, které sudičky trpělivou moudrost mateřství vložily už do kolébky. Musela jsem si k ní proklestit cestu houštím zkušeností a dojít k poznání, že ať jsem se snažila o cokoli, nebylo to ani z poloviny tak smysluplné a krásné jako výchova mojí dcery. A ještě nikdy jsem se u ničeho tak od srdce nenasmála.
A tak navzdory leckterým lékařským, praktickým či společenským pochybnostem bych na otázku, zda pozdní mateřství doporučuji, odpověděla halasným: JASNĚ! Roďte tak dlouho, jak chcete a jak vám to zdraví a příroda dovolí. Je to fajn!
Iveta Vrbová
Zahraniční dopisovatelka z Holandska
sdílet