Encyklopedie

Ovariální hyperstimulační syndrom

>

Syndrom není vždy zákonitě spojen
s aktuálním těhotenstvím, ale může do něho časově zasahovat. Je iatrogenně
navozeným patologickým stavem - důsledkem stimulace ovariální funkce
z indikace sterility. (Incidence tohoto syndromu narůstá, i když jím trpí
pouze menšina stimulovaných žen.) Rozeznáváme tři stupně závažnosti, incidence
třetího, závažného stupně je u 0,3-1 % ze stimulovaných žen. Kritický stav
je vzácný. Má specifický ráz, vyžadující odpovídající postup.

Etiologie: příčina a patofyziologie nejsou přesně prokázány. Nejvíce pravděpodobnou
příčinou je tvorba vazoaktivní látky produkované zvětšujícími se vaječníky.
Zvyšuje významně propustnost endotelu kapilárních stěn. Důsledkem je přesun
tekutin z cévního řečiště extravaskulárně, do intersticia a dále až do
třetího prostoru - hlubokého kompartmentu.

Klinický obraz: je nepředvídatelné, u které ženy se syndrom vyvine. Obraz je především
nespecifický: ascites, hydrotorax, intersticiální nekardiální plicní edém
podobný akutnímu syndromu dechové tísně - ARDS, hypovolemický šok
s akutním selháním funkce ledvin. K jeho komplikacím se řadí
trombembolické příhody, postižení jaterních funkcí a akutní cévní mozkové příhody.

Léčba:

  • Ovariální hyperstimulační syndrom se vždy spontánně upraví, příčiny odezní
    a symptomy pozvolna vymizí. To trvá 1-3 týdny, v případě těhotenství
    většinou déle.
  • Při progresi stavu směrem ke kritickým projevům je léčba symptomatická,
    obdobná léčbě multiorgánového selhávání.
  • Je nutno doplnit deficit kolujícího objemu. Roztoky volíme podle hodnot
    plazmatických proteinů, roztoky krystaloidů snadno unikají mimo řečiště.
  • Vyprázdní se hydrotorax z jednorázové punkce.
  • Nebezpečný břišní kompartmentový syndrom při současném ascitu je častým
    příznakem, s oligurií. Ascites vyžaduje velmi pozvolné, šetrné vypuštění -
    často opakovanými pukcemi. Cílem prvního uvolnění je obnovení dostatečné
    diurézy.
  • Syndrom akutní dechové tísně (ARDS) vyžaduje přechodné zařazení spontánního
    dýchání za trvalého přetlaku (CPAP), v případě progredujícího plicního
    edému umělou plicní ventilaci se zařazením endexspiračního přetlaku (PEEP).
  • Do léčby se zařadí prevence trombembolických komplikací a ischemických
    mozkových cévních příhod, nejvhodněji podáváním nízkomolekulárního heparinu
    v dávce přibližně 1 mg/kg t. hm. s rozložením do dvou denních dávek
    po 12 hodinách.

Anesteziologické aspekty:

  • Je-li indikován jakýkoli operační výkon (obr. 10.20-1), dáme přednost
    celkové anestezii před neuroaxiálními blokádami.
  • Supinní poloha (rovně na zádech) není vhodná - snadno vznikne břišní
    kompartmentový syndrom s dalším prohloubením refrakterní hypotenze (viz
    rovněž kap. 10.4).
  • Je-li výkon odkladný, vyprázdníme nejdříve ascites, vyčkáme stabilizace
    krevního tlaku a teprve poté uvedeme anestezii.
  •