Pokusy ulehčit ženě od porodních bolestí
jsou staré jako lidstvo samo. Racionalita a účinnost těchto snah vždy závisely
na úrovni myšlení, zkušeností a znalostí člověka. Informace o porodnické analgezii na
nejnižších stupních vývoje člověka je možno pozorovat, či spíše vytušit
z chování některých lidských kultur, které ještě v nedávné době žily
na úrovni doby kamenné (Austrálie, rovníková Afrika). Během porodu byla ženám
poskytována pomoc, v rámci které se mísily přístupy empiricko-racionální
s prvky magickými. Panoval názor, že vše zlé, i bolest a nemoc,
způsobují zlí démoni, proti nimž bojují lidem naklonění bohové. Je známo, že
i porod měl své bohyně - např. v Babyloně jí byla Ištar,
u starých Židů bohyně Laberta.
Odhánění zlých démonů, kdysi prováděné
šamanem tancujícím kolem ohně, nanášením roští kolem domu, kde měla žena rodit,
sypáním soli kolem lůžka rodičky, měla v křesťanském středověku nahradit modlitba
k patronkám porodu. Antické bohyně postupně nahradily svaté, jako např.
sv. Margareta ve Francii, sv. Kunhuta v Tyrolech, sv. Alžběta v Sasku
ap. Často se ženám při porodu doporučovalo nošení zvláštních kultovních pásů,
amuletů a ostatků, dotýkání se medailonů ap.
Přelom nastal v zemích, ve kterých
se s rozvojem poznání začíná oddělovat racionální medicína, resp. povolání
lékaře, od magického světa. Za starých Egypťanů, téměř 25 století před
Hippokratem, získalo lékařství empirický charakter. Egypťané shromáždili četné
poznatky a zkušenosti, avšak nedospěli k pojetí medicíny jakožto jednotné
soustavy vědění. Řekové, kteří se od Egypťanů v 7.-6. století př. n. l.
učili, nakonec své učitele překonali.
Lidé v různých obdobích užívali
během porodu až brutální fyzické násilí (obr. 1.1-1). V některých
komunitách se běžně praktikovalo "skákání" na břiše rodící ženy.
Apačské ženy byly spouštěny ze stromu na
liánách uvázaných v podpaží. Muži pak ženu uchopili nad děložním fundem a
takto zavěšeni na ženě se "houpali", čímž napomáhali porodnímu mechanismu. Ženy
z ostrovů Serang rodily vstoje přivázané ke stromu s rukama nad
hlavou (obr. 1.1-2).
Méně barbarské a více fyziologické byly
metody užívané na ostrovech Pago Pago v souostroví Samoa. Žena klečela,
zatímco muž, který seděl za ní, ji tlačil svými patami do žeber při každé
bolestivé kontrakci. Touto cestou bylo napomáháno porodnímu mechanismu a současně byla
vlastně aplikována "tlaková analgezie" na dermatomy, kam se přenášejí porodní
bolesti.
V perské literatuře se popisuje, že
podávání vína ženě během porodu mělo usnadnit zvládnout porodní bolesti
a porodit mýtického hrdinu. Alkohol bylo zvykem podávat během porodu i
v jiných lidských komunitách (11).
Z dochované čínské literatury se
dozvídáme o aplikaci opia během porodu. Analgezie navozená opiem byla
popsána i Hippokratem 500 let před naším letopočtem. Extrakty z konopí a
mandragory, jak o 400 let později popisuje Dioscorides, které se buď
polykaly, přikládaly, nebo inhalovaly z houby, se s jistým úspěchem
používaly během porodu v mnoha lidských společenstvích.
Opět v Číně, ale i v dalších
zemích jihovýchodní Asie, nacházíme informace o akupunktuře, přestože
u porodu nebyla častěji používána.
Křesťanství spatřovalo v bolesti
u porodu boží trest, a proto byla analgezie ženám při porodních
bolestech odpírána. Ženy pak hledaly úlevu ve zdrojích pro ně dostupných. Až do
18. století praktikovali lékaři funkci porodních asistentek zřídka a pomoc si
poskytovala žena sama nebo nevzdělaní účastníci jejího porodu.
V 18. století začíná pronikat do
vědomí lidí torricelliovská, galileiovská a newtonovská fyzika. V době
exaktního myšlení encyklopedistů začínají vznikat i vědecké základy
porodnictví. Fyzika navádí k mechanistickému vysvětlování světa. Mechanika
sloužila jako věda vysvětlující chod nástrojů a přístrojů. Newtonovské pojetí
posunulo tuto vědu do roviny zobecnění, které mělo nejrůznější aplikace.
Porodní proces byl v medicíně jako jeden z prvních biologických dějů
vědecky popsán a vysvětlen zejména v učení o porodním mechanismu.
Termín mechanismus se užíval i pro pochody chemické - např. mechanismus
působení estrogenů. Mechanismus porodu v tomto širším pojetí vysvětluje
působení všech parametrů účastných na porodu - od makrosystémů až po úroveň
molekulární. Byl podrobně popsán porodní mechanismus, jenž vysvětluje vynucené pohyby, které prodělává
plod v průběhu celého porodu.
Na konci 17. a v první polovině 18.
století byly různými autory nezávisle na sobě popsány flexe hlavičky plodu a
vyšetřování šípového švu. Právě registrace šípového švu umožnila objev vnitřní
rotace hlavičky. Je obtížné stanovovat priority v těchto porodnických
objevech, ale z prací autorů "zlatého věku porodnictví", jako byli např.
Levret, Smellie, Baudelocque a Stein, v l9. století Michaelis, Naegele a
Lahs, vzniká postupem doby ucelený pohled na problematiku porodu, který je
platný dodnes. Fyzika a matematika dále vstupovaly do vysvětlování biologických
procesů. Sellheim, Warnekros a z našich autorů Saidl rozšířili teoretické
poznatky s nástupem radiodiagnostického vyšetřování. Ve 20. století
završila klasické porodnictví "Montevidejská škola". Určení polohy, postavení a
pohybů plodu rozšířila ultrazvuková diagnostika, ale ta již neznamenala
teoretická obohacení vlastního mechanismu v průběhu porodu. Teorie
mechaniky porodu se stala základem pro lékařské vedení porodu, pro pochopení
dystokií, hemodynamických změn, vzniku porodní bolesti a explicitně pro vznik
porodnické, operační techniky. Prof. Doležal dnes uvádí: "Kdyby měl někdo
v úmyslu ve věci porodního mechanismu přičlenit nové poznatky, má asi
tolik naděje jako fyzik, který by chtěl zdokonalit Newtonovy zákony."
Bolest při porodu byla dlouho považována
za neoddělitelnou součást porodu, což ostatně dosvědčuje i skutečnost, že
ve většině evropských jazyků se pro děložní stahy používá termín "bolest".
Bolesti byl dokonce přisuzován i biologický účinek. Naopak, porod, který nebyl
provázen bolestivými pocity, byl označován jako "partus insensibilis". Přesto jsou již
v druhé polovině 18. století známé pokusy o nefarmakologickou
analgezii. Okolo roku 1777 Anton Mesmer (1734-1815) popisuje ve své práci
"živočišný magnetismus" a relaxaci u porodu. V téže době přežívá
v Anglii první žena císařský řez: stalo se tak v Lancashire a operaci
provedl v roce 1793 chirurg James Barlow.
Farmakoanalgezie/anestezie zaznamenala
pozvolný vývoj, který byl dán postupným objevováním účinných farmak. Dietyléter
byl připraven Valeriem Cordusem (1515-1544) v roce 1540, ale jako potentní
anestetikum je poprvé podáván Williamem E. Clarkem (1819-1898) a zejména
Crawfordem W. Longem (1815-1878) až v roce 1842. Výsledky nebyly ovšem
publikovány. Proto je až William Thomas Green Morton (1819-1868)
v literatuře uváděn jako první lékař, který éter aplikoval, neboť podání
éterové anestezie řádně dokumentoval (obr. 1.1-3).
Morton byl partnerem Horace Wellse, který
po určitou dobu úspěšně podával N2O, ale Wellsova veřejná
demonstrace podání a anestetického působení N2O skončila
v Massachusetts General Hospital velkým neúspěchem. Když později Wells
dokonce jednoho pacienta při svých pokusech s N2O udusil,
zanevřel na svět, vzdal se své zubařské praxe a nakonec spáchal sebevraždu. W.
T. G. Morton podal svoji éterovou narkózu velmi brzy po této události, 16.
října 1846. Místem byl opět General Hospital v Bostonu. Morton byl zubní
lékař a jeho prvním pacientem, na kterém účinky éteru veřejně demonstroval, byl
Gilbert Abbott (1825-1855), robustní tiskař, jemuž operaci pro vrozenou cévní
malformaci patra a jazyka v dutině ústní provedl J. C. Warren (obr.
1.1-4.). Od tohoto data nacházela v lékařství éterová anestezie rychle
širokého uplatnění. Slovo "anaesthesia" navrhl Oliver Wendell-Holmes
(1809-l894) z Bostonu.
V roce 1846 získal Morton na éterovou narkózu patent, o kterém se
domníval, že mu přinese bohatství (obr. 1.1-5). Toto přání se mu však
nevyplnilo a on zbytek života strávil bojem za uznání svých práv. V roce
1868, ve 49 letech, W. T. G. Morton tragicky zemřel.