Encyklopedie

Transkutánní elektrická nervová stimulace (TENS)

>

Použití elektrické nervové stimulace
jako prostředku pro mírnění bolestí publikoval Melzak v roce 1965
a účinek této metody dával do souvislosti s tzv. vrátkovou teorií
bolesti (viz kap. Anatomie a fyziologie porodní bolesti,
obr. 1-4). Stimulace tenkých vláken Ad a C “otvírá” vrátka a zvýší
centrální transmisi na synapsích, zatímco stimulace tlustých vláken Ab
“uzavírá” vrátka a inhibuje transmisi na synapsích. Existuje představa,
že periferní nervová stimulace aktivuje silná nervová vlákna, a tím
nastává inhibice transmise bolestivých impulsů (4).

Okolo roku 1970 se u pacientů s chronickou bolestí zasazovaly
elektrody přímo do tkáně míchy a transkutánní elektrická nervová
stimulace se v té době používala jako test před jejich implantací.
Analgetický účinek elektrického proudu i bez chirurgické intervence byl
evidentní (1).

V rámci porodnické analgezie byla TENS poprvé použita ve Švédsku.
Obdobně jako ostatní metody byla TENS podrobena výzkumu z hlediska
bezpečnosti pro matku a plod. Je popsána zvýšená placentární perfúze po
podání této nefarmakologické metody. Pro TENS existuje pouze jedna
kontraindikace – kardiostimulátor, který se u těhotných žen vyskytuje
jen sporadicky (6).

Pro porodní analgezii se používají elektrody, které jsou v oblasti
beder přichyceny pomocí náplastí v místech, kde aferentní nervy
vstupují do míchy. Elektrody se lepí párově, a to v oblasti Th10–L1 pro
I. dobu porodní a dále na úrovni S2–S4 pro II. dobu porodní (obr. 1).

tens01

Obr. 1: TENS (transkutánní elektrická nervová
stimulace) - uložení elektrod a regulace intenzity elektrického proudu
samotnou rodičkou

Přístroje pro TENS vyrábějí stejnosměrné proudové pulsy pravoúhlého
tvaru, frekvence činí 4–150 Hz s intenzitou mezi 0 a 55 mA. Pro porod
je doporučená frekvence 40–89 Hz. Rodička si stimulaci sama ovládá
v souladu s děložními kontrakcemi. Při elektrické stimulaci rodička
v místě umístění elektrod pociťuje kožní senzace (příjemné brnění).
Podle zkušeností většiny autorů činí průměrné hodnoty intenzity proudu
během kontrakcí 25–40 mA a mezi kontrakcemi 5–10 mA. Nevýhoda
elektrické stimulace vyplývá z vlastního principu metody, neboť zejména
sakrální stimulace negativně ovlivňuje CTG sledování srdeční akce plodu
(3, 5, 6).

Podle literárních údajů po podání TENS pociťuje úlevu 40–80 %
rodiček (2), stupeň analgetické efektivity se různí od velmi dobré až
po nedostatečnou, a to s ohledem na obtížnou kvantifikaci analgezie.
Často se udává, že TENS napomáhá redukovat potřebu jiných analgetik
(pethidin). Největší úleva je popisována v oblasti zad, zatímco úleva
od bolesti v oblasti suprapubické a perineální není tak výrazná. TENS
je účinnější v I. době porodní než ve II. době porodní. Současně se
připouští, že TENS navozuje efekt placeba, což bylo v klinických
studiích potvrzeno (správně versus nesprávně naložené elektrody) (6).

Z technické stránky je třeba dodržovat velikost elektrod a zejména jejich přesné umístění na zádech.

TENS je jednoduchá analgetická metoda, která spojuje psychologický
i somatický účinek, napomáhá redukovat potřebu farmak. Tím, že je
účinnější v I. době porodní, je možné TENS ve II. době porodní
kombinovat s pudendální blokádou.

Literatura

1. BECK, L., DICK, W. Analgesie und Anaesthesie in der Geburtshilfe. Bern : Georg Thieme, 1993.

2. OSTHEIMER, GW. Manual of Obstetric Anaesthesia. New York : Churchill Livingstone, 1992.

3. RUSSELL, R., SCRUTON, M., PORTER, J. Pain Relief in Labour. London : BMJ Publishing Group, 1997.

4. SHEALY, CN. Transcutaneous electrical stimulation for control of pain. Clin. Neurosurg., 21, 1974, p. 269–277.

5. STEWART, P. Transcutaneous nerve stimulation as a method of analgesia in labour. Anaesthesia, 34, 1979, p. 361–364.

6. VAN ZUNDERT, A., OSTHEIMER, GW. Pain Relief Anesthesia in Obstetrics. New York : Churchill Livingstone, 1996.