Encyklopedie

Děloha a placenta tvoří funkční jednotku,
která slouží k udržení těhotenství. Splynutím pohlavních buněk vzniklá
zygota postupuje za současného buněčného dělení vejcovodem do dutiny děložní.
Hovoříme o blastocystě, jejíž buňky se dále diferencují. V důsledku destrukční
aktivity syncytiotrofoblastu, pokrývajícího její povrch, dochází
k intersticiální implantaci blastocyty. Výživa je zajišťována mateřskou
krví, která zárodek omývá. Od 11. do 16. dne po oplodnění se formují primární
choriové klky. Od 21. dne po oplodnění začíná v klcích cirkulovat fetální
krev. Po 8. týdnu degenerují klky pokrývající původně celý povrch choria, zachovány zůstanou
pouze v kruhové oblasti chorion frondosum proti decidua basalis. Zde se
vytváří definitivní diskovitá placenta. Choriový klk je pokryt vrstvou
syncytiotrofoblastu, pro jehož buňky je charakteristická bazofilní cytoplazma
s množstvím ribosomů a jader, pod ním je nesouvislá vrstva cytotrofoblastu. Cytotrofoblast (Langhansovy
buňky) je tvořen kubickými buňkami s kulatým jádrem a chromofobní
cytoplazmou. Uvnitř je klk vyplněn primárním mezodermem s Hofbauerovými
buňkami (primitivní makrofágy) a sítí kapilár. Během 4.-5. měsíce se
placentární disk rozdělí do 15-20 kotyledonů a dojde k definitivním změnám
v histologické stavbě klků. Vyzráváním placenty pomalu mizí
cytotrofoblast, diferencují se cévy a makrofágy. V době porodu tvoří
placenta diskovitý útvar o průměru 15-20 cm a o hmotnosti odpovídající 15-20 %
hmotnosti plodu. Povrch choriových klků je 10-14 m² (obr. 9.1-1).

Fetální a mateřský oběh v placentě
vytváří protiproudový systém (obr. 9.1-2). Z fetální strany proudí krev do
placenty dvěma arteriae umbilicales, které se dělí do radiálních placentárních
arterií. Ty se větví v choriové ploténce a dále přecházejí
v kapilární síť terminálních klků. Obdobně se spojují tenkostěnné žilky,
které odvádějí krev cestou jedné vena umbilicalis do ductus venosus a vena cava
inferior plodu. Na maternální straně krev tryská otvory v bazální ploténce
z obloukových větví spirálovitých děložních arterií a omývá placentární
klky. Krev teče pod tlakem 70-80 torrů (9,3-10,6 kPa) do intervilózního
prostoru. V intervilózním prostoru tlak klesá až na 10 torrů (1,3 kPa). Krev se
vrací dilatovanými žílami v decidua basalis. Tento typ placenty se nazývá
hemochoriální. Její difúzní bariéra je tvořena pouze vrstvou
syncytiotrofoblastu, jeho bazální membránou a stěnou fetálních kapilár. Síla
placentární bariéry se snižuje se stářím placenty a kolísá od 26 do 2 mm. Trofoblast je pokryt nesouvislou
vrstvou cytotrofoblastu (hemomonochoriální placenta).

V III. trimestru je uteroplacentární
průtok krve na maternální
straně 500-700 ml/min, tj. 100 ml/min/100 g hmotnosti placenty,
z toho 75-80 ml/min zásobuje myometrium. Na fetální straně je
průtok 50 ml/min/100 g. Průtok je přímo závislý na hemodynamických
parametrech plodu. Prostaglandiny E ve fyziologických koncentracích působí vazodilatačně,
prostaglandiny F vazokonstrikčně. Sympatické a-adrenergní podněty (noradrenalin)
vyvolávají pokles uteroplacentárního průtoku, b-adrenergní stimulace má minimální vliv. Při děložních kontrakcích průtok
klesá vlivem vzestupu cévní rezistence.

Pupeční cévy mají omezenou možnost
autoregulace, průtok stoupá pouze zrychlením tepové frekvence plodu. Stlačení
pupečníku vyvolá u plodu nejdříve hypertenzi a reflexní bradykardii,
následně se zvýší extrakce kyslíku z fetální krve.

Pupeční žíla vede 40 % krve portálním
sinem do jater plodu a 60 % ductus venosus do vena cava inferior. Celkový
srdeční minutový objem plodu směřuje ze 73 % do sestupné aorty, 15 % do mozku a
horních končetin, 12 % do plicního řečiště a levé síně. Cévní rezistence
plicního řečiště je vysoká, systémová cévní rezistence je nízká (obr. 9.1-3).