Poruchy dýchání jsou v novorozeneckém
věku časté. Rozvíjející se respirační insuficience není vždy jen důsledkem
plicního postižení, ale často bývá příznakem onemocnění jiného systému.
Například vrozené srdeční vady, sepse, posthypoxické stavy, dědičné poruchy
metabolismu aj. Progrese ventilačního selhání je často velmi rychlá a vyžaduje
adekvátní léčebný postup. V případě izolované hypoxémie zajišťujeme dostatečnou
oxygenoterapii. Způsob podání kyslíku je možné zvolit podle potřeby: do
inkubátoru, do kyslíkového stanu, nosními brýlemi nebo maskou. Je vždy nezbytné
monitorovat SpO2, zajistit dostatečné zvlhčení, především však
ohřátí podávaného plynu. V opačném případě hrozí podchlazení pacientů, zejména
předčasně narozených. Tam, kde oxygenoterapie nestačí, je nutné zahájit
distenční terapii cestou nazálního CPAP. Zavádějí se buď speciální nosní kanyly,
nebo endotracheální kanyla cestou nazální do vzdálenosti 3-5 cm, s ohledem na
těhotenské stáří novorozence. Jako zdroj přetlaku je možné použít speciální
přístroje pouze pro CPAP, nebo jakýkoli novorozenecký ventilátor s kontinuálním
průtokem plynů. V případě selhání uvedených metod nebo v případě globální
respirační insuficience je nutná endotracheální intubace a některá z forem
umělé plicní ventilace. Intubace, zejména u extrémně nezralých novorozenců,
může být obtížná. Vyhýbáme se extrémním polohám hlavy, zejména hyperextenzi, z
důvodů možného vzniku intrakraniálního krvácení (komprese velkých krčních cév,
změny průtoku krve mozkem). U novorozenců dáváme přednost orotracheální
intubaci. Velikost endotracheálních kanyl a délku zavedení uvádí tab. 9.7-1.
Rozměry pro uvedenou hmotnostní skupinu je nezbytné dodržet. Při nastavování
ventilačního režimu je nutné si uvědomit, že s klesajícím průměrem
endotracheální kanyly stoupá průtočný odpor. Stejně tak je důležitá délka kanyly: např.
zkrácením kanyly č. 3 na 10 cm dospějeme ke stejným podmínkám, jako
kdybychom použili endotracheální kanylu č. 3,5. S tím je nutné kalkulovat u
ventilačních režimů s převahou spontánní dechové aktivity.
Endotracheální kanyly fixujeme tzv. water
proof lepicí páskou k hornímu rtu tak, abychom zajistili co největší stabilitu
polohy kanyly. Zcela nevhodné je použít náplasti typu leukopor ap. Nevhodná
fixace je často příčinou nechtěné extubace během převozu. Správnost ventilace
kontrolujeme pohledem (exkurze hrudníku), poslechově hodnotíme symetričnost
dýchacích fenoménů. FiO2 volíme vždy takové, abychom dosáhli SpO2
95-97 %. Hyperoxie i hypoxémie jsou pro novorozence stejně nebezpečné. Tam, kde
je možné dítě připojit k ventilátoru, který je vhodný pro novorozenecký věk,
nastavujeme následující ventilační režim: FiO2 v závislosti na
SpO2, začínáme však vždy na 1,0, inspirační tlak (Pin) takový,
abychom dosáhli adekvátních exkurzí hrudníku. Při plicním postižení se hodnoty
pohybují kolem 20-25 cmH2O (2-2,5 kPa), mohou však být i vyšší.
Naopak tam, kde je indikací k umělé plicní ventilaci jiná příčina než plicní,
používáme nižších inspiračních tlaků. PEEP nastavujeme minimálně na 4 cmH2O
(0,4 kPa), dechová frekvence je 35-40/min. Průtok plynů je kolem 7-8 l/min.
Algoritmus léčby ventilačního selhání u
novorozence přehledně ukazuje obr. 9.7-1.