Gustav

 

Svátek mají Gustav, Eusebius (z Vercelli), Petr Julián Eymard.

V občanském kalendáři dnes nacházíme Gustava. Jde o jméno švédského původu, základem je tvar Godstawer, což se překládá jako "opora Gótů". Gustava lze také používat jako domáckou podobu jména Augustýn.

Jméno Gustav proslavili především švédští panovníci. Velmi významným jeho nositelem byl především Gustav I. Vasa (Gustav Eriksson Vasa, 1496/1497-1560), který se stal roku 1523 švédským králem a zakladatelem slavné dynastie Vasa. S jeho nástupem na švédský trůn proniká do země reformace. Gustav I. Vasa se zasloužil o stavbu silnic a přístavů, zakládání měst (Helsingfors aj.), podporoval rozvoj zemědělství, řemesel a školství. Jiným vynikajícím Gustavem byl jeho vnuk Gustav II. Adolf (1594-1632), který usedl na trůn v roce 1611. Byl to úspěšný vojevůdce i hospodář a politik. V roce 1614 zřídil nejvyšší dvorský soud, zároveň politicky i hospodářsky podporoval šlechtu, provedl řadu správních, finančních a vojenských reforem. Díky svým výbojům i mírovým smlouvám získal řadu území v Polsku, v Prusku a upevnil švédskou moc v Pobaltí. To mu však nestačilo; snaha o vytvoření velké švédské říše na Baltu jej přivedla k účasti ve třicetileté válce (1618-48), v níž získával stále rozhodnější slovo. Vynikajícího úspěchu dosáhl 17. září 1631 u Breitenfeldu, kde porazil rakouská císařská vojska vedená J. T. Tillym. Jeho vítězné tažení Evropou zastavil až Albrecht z Valdštejna. Gustav II. Adolf padl při střetu s jeho armádou v bitvě u Lützenu. Jméno Gustav převzaly i další švédské královské dynastie, ať už to byli členové rodu Holstein-Gottorp-Vasa (Gustav III.) nebo dynastie Bernadotte. Právě členové tohoto druhého rodu se stali symboly Švédska 19. a 20. století a svým slavným předchůdcům rozhodně hanbu neudělali, byť se více než na poli válečném angažovali v aktivitách mírových.

V církevním kalendáři má svátek Eusebius z Vercelli. Tento světec patří k jedněm z nejvýznamnějších obránců křesťanství proti ariánům. Eusebius přišel na svět kolem roku 283 na ostrově Sardinie. Se svými rodiči odešel do Říma, kde strávil mládí a dostalo se mu vynikajícího vzdělání. Pak přijal kněžské svěcení a nastoupil místo učitele. V roce 340 byl jmenován prvním biskupem severoitalského města Vercelli. Byl to člověk velice pokrokový, přemýšlivý, nebál se experimentovat. Pro svůj klérus zavedl jako první biskup Západu společný život (vita communis). Duchovní žili v poloklášterním společenství, podobně jako tomu bylo později u mnišského společenství svatého Augustina. Eusebiovy dopisy a spisy, které se dochovaly dodnes, dokládají velkou učenost tohoto biskupa, jeho myšlenky jsou v mnohém inspirující i dnes. Život je však vrtkavý, a tak rok 355 přináší v životě jedenasedmdesátiletého Eusebia zásadní obrat. Na žádost papeže Liberia se účastní synody v Miláně, na níž je odsouzeno učení Atanáše, patriarchy z Alexandrie. Eusebius s tímto usnesením nesouhlasí, za což je dosti tvrdě vypovězen až do Palestiny. Teprve za sedm let povolá jeho i další nepohodlné biskupy z vyhnanství císař Iulianus Apostata zpět (portrét tohoto pozoruhodného panovníka najde čtenář u data 9. ledna). Od roku 363 působil Eusebius opět ve své diecézi ve Vercelli a jako dříve potíral energicky ariánské učení. Od přívrženců arianismu si také mnohé vytrpěl. Podle pozdější legendy se vypráví, že stařičký biskup jimi byl nakonec ukamenován. Zdá se, že tomu tak spíše nebylo, přesto je Eusebius v katolické církvi dodnes uctíván jako mučedník. Ať už zemřel jakkoli, bylo to zřejmě 1. srpna 371 ve Vercelli (Itálie).

Posledním dnes připomínaným světcem je Petr Eymard, farář a člen kongregace maristů, který roku 1856 založil v Paříži Společnost kněží Nejsvětější Svátosti. Zemřel roku 1868 a za svatého byl prohlášen roku 1962.

 

Zdroj: www.libri.cz