Slavěna

Průvodce našimi jmény

V občanském kalendáři má tento týden jako první svátek Slavěna. Toto staročeské jméno znamená buď "Slovanka", nebo "ta, která je slavena". Dříve bylo poměrně často užíváno, přeneslo se dokonce i do ostatních jazyků. U nás existuje mnoho domácích podob, od Slávy a Slávky až k Věnce. Je zajímavé, že Němci toto jméno přijali také a používají je ve tvaru Slavka. Význam jména Jiřina, které se objevuje v tomto týdnu po Slavěně.

Domácí podoby: Sláva, Slávka, Slávin(k)a, Slavěnka, Věnka ap.
Slovensky: Sláva
Rusky: Slava
Polsky: Sława
Bulharsky, srbochorvatsky: Slavena, Slavjana
Německy: Slavka

Slavěna - dnes běžné ve starší generaci.

Jmeniny 12. únor.

Podle českého kalendáře církevního má ve stejný den svátek Benedikt z Aniani, v římském kalendáři má svátek již 11. února. Benedikt se vlastně jmenoval Vitiza a narodil se kolem roku 750. Jeho otcem byl vizigótský hrabě Aigulf z Maguelone (Francie). Díky tomu se malý chlapec vzdělával nějaký čas až na dvoře krále Pipina Krátkého. Určitou dobu sloužil i v jeho armádě, ale pak v něm zvítězila touha stát se mnichem. Vstoupil do benediktinského kláštera St-Seine u Dijonu (Francie). Přijal nové jméno, začal žít asketickým životem a poblíž jihofrancouzského města Montpellier založil roku 779 klášter Aniani. Tento mnišský dům přijal řeholi Benedikta z Nursie, kterou Benedikt z Aniani ještě zpřísnil a jež později byla přijata jako jediná platná v celé Francii. Benedikt se stal vlastně prvním velkým otcem mnichů germánských kmenů. Na jeho reformě stavěla v budoucnosti i slavná klášterní řehole z Cluny. V roce 814 jmenovali Benedikta z Aniani opatem kláštera v Maursmünsteru (Alsasko) a krátce nato v Indenu u Cách (Aachen), později známého jako Kornelimünster (Severní Porýní-Vestfálsko). Zde také Benedikt 11. února 821 zemřel, jeho hrob však nebyl nikdy nalezen.

Dříve byla v našem kalendáři slavena Eulalie z Méridy, jež patří dodnes k nejuctívanějším španělským světicím. Toto u nás nezvyklé jméno má počátky až v Řecku a znamená "dobře mluvící" či "blahořečící". My bychom řekli, že Eulalie je "dobře výřečná". Toto jméno se u nás používá již jenom ojediněle a spíše literárně (Zvonokosy).

V našem církevním kalendáři bychom je našli 11. prosince. Eulalie se narodila roku 292 v Méridě (Španělsko). Rodiče byli křesťany a stejně vychovávali i svou dceru. Jejich snaha padala na úrodnou půdu. Eulaliina víra byla ještě posílena, když v době jejího dospívání nastala velká vlna křesťanského pronásledování. Císař Diocletianus ji sice rozpoutal v dalekém Římě, ale dolehla tvrdě i na Španělsko. Plná úžasu viděla dívka lidi, kteří raději podstoupili krutou smrt, než by se zřekli svého přesvědčení. Od té doby stále častěji vyslovovala přání, aby směla pro svou víru zemřít také a svým utrpením nalézt cestu ke spáse. Jednoho dne v ní dozrálo rozhodnutí. Opustila domov a přišla až k soudu, kde místodržící Dacián právě vynášel ortel nad zajatými křesťany. Náhle prořízl soudní sál hlas dvanáctileté dívky: "Hledáte křesťany? Zde jsem." Jako by to nestačilo, přistoupila k obrazu jakéhosi pohanského boha, strhla jej ze zdi a před zraky všech jej zcela zničila. Co následovalo, není těžké uhodnout. Dívka byla okamžitě uvězněna a podrobena těm nejhorším způsobům mučení. Protože prý snášela všechna příkoří velice statečně, vyzkoušeli na ni vojáci všechny stupně týrání, jaké znali. Nakonec ji druhého dne upálili v pekařské peci. Úmrtním dnem statečné dívky byl prý 10. prosinec 304.

Zdroje:
Knappová M. Jak se bude Vaše dítě jmenovat, Academia, Praha, 1999
LIBRI