Co se to děje?

Dobrý den, ráda bych se s Vámi poradila o mém trápení.Už nevím, kde hledat chybu a kde hledat řešení. Jsem opravdu zoufalá, celé večery probrečím a už nemám sílu. Se svým manželem jsem 5 let a máte téměř dvouletého syna. Když se synek narodil, byl manžel velmi šťastný a věnoval mu všechen svůj čas po práci a cítila jsem jak nás má rád, jenže postupně to nějak upadalo, s tím by se i dalo počítat, že potřebuje víc času pro sebe a nemůže být pořád s námi. Jenže najednou začalo vyčítání, jak ho to vše omezuje a začal si hledat nové koníčky. Nejdříve střílení, to jde opravdu občas, jenže pak přišlo rybaření (každý víkend chodí na jeden celý den). V neděli jedeme k jeho rodičům a tam jde většinou za bratrem a celou dobu ho nevidíme. Teď začal ještě cvičit, chodí 3x týdně na 2 hodiny. A mě už to opravdu přijde docela dost a strašně mě mrzí, že nám nevěnuje více času. Navíc u cvičení začal používat různé vitamíny a doplňky stravy pro sportovce a mě to opravdu hodně vadí, vzhledem k tomu, že bych brzy chtěla další miminko a myslím, že u toho by to asi nebylo vhodné. Řekla jsem mu to a nehodlá se přizpůsobit. Co mě ale trápí, přijde mě, že on dělá vše proto, aby nemusel být s námi. Zdá se mi, že ho to obtěžuje a nebaví ho to. Například, když jeden den přišel z práce v 15 hodin, najedl se a šel do posilovny, vrátil se v 6 hodin, šel umýt nádobí a já mu pověděla ať jsi jde hrát za Filípkem (chodí se v 7 hodin koupat, nají se a jde spinkat), tak aby si tatínka užil, a on mi řekl, že ho to nebaví. Já už nevím, co si o tom mám myslet, jsem pravdu zoufalá. Za ty dva roky, co mám synka, jsem bez něj byla jen jedno odpoledne po nákupech, jinak jsem bez synka nebyla. Manžel nechce ani na společnou večeři, nic. Ani s námi nejde na procházku, když zrovna nikde není. Cítím se hrozně sama a potřebovala bych větší oporu, ale bohužel nevím jestli ho opravdu tak omezujeme a neodpočne si, ale co potom mám říct já. Já nepotřebuji nikde vymetat a hledat si další zábavu, stačilo by mi, kdyby se nám více věnoval a vzal nás na nějaký výlet nebo s námi aspoň 2x týdně šel na procházku, opravdu chci tak moc? Potřebovala bych poradit jak se mám zachovat, jestli se nějak postavit, dát najevo, že by se nám více měl věnovat? Jenže on má bohužel pocit, že ho nějak omezujeme. Už nevím co mu na to říct. Nelituji jen sebe, je mi hlavně líto našeho synka, který by toho tatínka taky potřeboval více. Jinak mám ještě problém, že už se mi tímto manžel odcizil tak,že nemám chuť ani na milování a podobně, není to jen kvůli těmto věcem, ale už si ani nejsem vědoma, kdy jsem dostala pusu nebo mě pohladil a řekl že nás má rád!I na to jsem ho upozornila, ale změna žádná. Připadá mi, že vedle sebe jen přežíváme a ne, že spolu žijeme. Ráda bych to změnila, ale opravdu nevím jak a u koho začít. Děkuji za každou radu a pomoc