Dobry den, ja si opravdu nejsem ...

Dobry den, ja si opravdu nejsem jista, zda psat zrovna Vam, ale myslim si, ze ano. Nejsem ale ani tehotna, ani nemam miminko. Je mi 18 let. A to co mne trapi je strach. Vzdycky jsem byla natesena na to, jak budu mit jednou to drobounky stvoreni, jak budu pysne chodit s briskem a jak budu jednou po porodu stastna v naruci sveho milujiciho muze. Mozna si rikate, ze jsem silene mlada na takovy predstavy, ale mam je uz od malicka :) ... Nu ne ze by mne to ted opoustelo. Mozna spis naopak. Mam uz pres tri roky o pet let starsiho milujiciho pritele,ktery me predstavy jen podporuje a nadherne doplnuje (vypravenim jak se bude o mne starat a jak bud krasna s briskem a tak...) jsme rozhodnuti se jednou vzit a mit spolu to "malicke". No ale ja jsem nejmladsi z cele siroke rodiny, takze kolem mne se tedka odehrava jedno tehotenstvi a porod za druhym. Do nedavna jsem se nad takovou krasnou novinkou (jako treba ze sestrenice ceka miminko po upornem snazeni a nakonec zcela neplanovane...) ale pak prisla ta chvile, kdy jsem zacala vice cist o tom prubehu tehotenstvi, porodu a vseho kolem tohohle obdobi vubec. A desim se. Zacinam se hrozne bat, u jednoho clanku tady na virtualni porodnici mi dokonce vubec nebylo dobre a skoro jsem se rozbrecela. Vite, mozna si rikate, ze jsem vazne moc mlada... ale stejne bych rada, abyste na muj "problemek" odpovedela. Nemusite ani hned, ja mam jeste nejaky ten patek cas :) ... mam jen zkratka desivy strach. Zacinam si rikat, ze tohle vubec podstupovat nechci. Hrozne se bojim kazde bolesti, mam hruzu z pohledu na vlastni krev a jeste vic mne desi predstavy o tom, jak jednou budu mit uplne zdemolovanou delohu. Jo, sice se pise hodne o tom, jak se vsechno vraci do puvodniho stavu. ale ja se bojim i nastrihnuti hraze! Nikdy jsem nebyla v tomhle stavu, ze bych se takhle bala. Pamatuju si, ze jsme ve skole kdysi davno (asi v osme tride) koukali na film o porodu. taky v nem bylo spousta krve a tak a vsechny holky po nem prohlasily, ze dite nechteji. ja snad jedina jsem prohlasila ze to k porodu patri ale ze ten krasny pocit z toho drobecka to stejne vsechno "prevalcuje". Ale ted si to rict neumim. Nerozumim najednou svym pocitum... Muzete mi nejak pomoct nebo mne uklidnit? Mate urcite zkusenosti s vlastnim porodem. Ja si opravdu nedokazu predstavit jak jednou budu mit ochable svalstvo panve a pochvy, jak mi deloha klesne nebo jak ze mne v sestinedeli budou vyplavovany kousky tkani... jsem zkratka vydesena...:(