Dobrý večer, mám roční holčičku, je ...

Dobrý večer, mám roční holčičku, je mi 36 let a mému partnerovi 32, nejsme manželé. Znali jsme se pouze krátce, ale dítě bylo chtěné. Moc jsem toužila po miminku a on taky, alespoň to říkal. Já s ním začínala "nový" život po bezdětném manželství a 10ti letech, kdy jsem žila sama bez vážnějšího vztahu, připadá mi ale nejvýstižnější rčení, že "jak jsem stará, tak jsme blbá" nebo "tak dlouho vybírala až přebrala". Ze začátku mi říkal jak moc mě miluje a já na to skočila:-), slyšela jsem to víckrát během týdne než za celý svůj předchozí život...měla jsem svou práci, která mi zabrala 10 hodin denně i záliby, nevadilo mi, že se scházíme v podstatě jen na noc. Chodil na pivo, a i v době kdy mě "tolik" miloval, nechtěl nikdy, abych šla s ním, protože si "potřebuje popovídat s kamarády". Sliboval, že jakmile budeme čekat miminko, přestane...pak že až se miminko narodí...samozřejmě je na pivu denně, což bych ještě dokázala vstřebat, že má těžkou fyzickou práci a musí spláchnout prach jak říká - to přichází v půl osmé. Několikrát do týdne se ale zasekne do pozdních nočních hodin (nechápu jak pak v práci vydrží) a vrací se ve stavu, kdy není schopen stát na nohou a prostě to nemá již nic společného s lidskou důstojností. Velmi hrubě mě uráží (i když není opilý, v ranních hodinách), zcela bez důvodu (v situacích kdy si ho nevšímám) nebo když po něm něco chci. To něco jsou vždycky prkotiny, požádám třeba, aby dotáhl kapající baterii. Pro něj žádný problém, vyletí na mě ale že mu rozkazuju co má dělat nebo slíbí že to udělá - zítra. A to zítra slyším ještě stokrát než se k tomu odhodlá. Sám si ničeho nevšimne, sám od sebe nemá vůbec snahu naše bydlení nějak vylepšovat nebo alespoň udržovat. Přistěhoval se do mého bytu, tak má asi pocit, že mu to tu nepatří. Jednou mi řekl, že se tu nebude angažovat, dokud nepřepíšu polovinu na něj. Zatím až tak "blbá" nejsem. Na dceru zašišlá když přijde výjimečně domů v čase kdy je ještě vzhůru, nají se a zalehne ke zprávám, při kterých na něj nesmím mluvit. O víkendech vyspává páteční pijatiku nebo jede na kolo, kde stráví 2 hodiny a dalších 6 hodin ten "trénink" zapíjejí v hospodě. Někdy asi tak 10x za celý rok si vzal malou do kočárku a jel na procházku. Nic spolu neplánujeme, nezažila jsem s ním jediný večer, že bychom si sedli a povídali. Občas třeba přijde s tím že "pojedeme do Chorvatska" ale druhý den řekne že jsem se zbláznila, kde bychom na to vzali a já zjistím, že o tom jen někdo vyprávěl v hospodě. Neshodneme se ani ve finanční situaci, "odevzdá" mi polovinu své výplaty, druhou si nechává pro sebe a ještě z té "mojí" poloviny ze mě vytahá pár tisícovek. Vydělávám si na živnostenský list, abych vůbec měla na splácení úvěru atd. Špatně to ale stíhám, vzhledem k tomu, že nemáme ani jednu babičku nebo někoho kdo by mi s péčí o domácnost nějak pomohl. Měla jsem snahu s ním promluvit, vysvětlit mu, že jsem si to představovala jinak, není to možné. Nenechá mě nikdy domluvit, kolikrát mě ani nepustí ke slovu, dá mi přednášku o tom jak já jsem špatná a pak řekne ať odejdu, že musí spát, že "ráno vstává do práce, narozdíl ode mě, která se tu celé dny válím". Spí v obýváku, já s malou v ložnici, náš sexuální život je taky "beznadějný". Přibrala jsem v těhotenství 30 kg a nedaří se mi to shodit, necítím se tak ve své kůži. I proto mě uráží slovy "tlustá krávo" a to je ještě mírné, některá slova nebudu radši citovat. Několikrát jsme se spolu poprali, ale ten první "úder" byl vždycky z mé strany, protože už jsem nemohla vydržet jak na mě štěkal před malou nebo nějaké hulvátské urážky a měla jsem snahu mu jednu vrazit (což se mi nikdy nepovedlo, vždycky jsem to odnesla já modřinama nebo nalomeným prstem). Jednou mě napadl on první, kdy jsem ležela protože jsem měla horečku (normálně v noci pracuju na počítači a vařím mu do práce, nemá možnost chodit na obědy) a nevím jestli se to počítá mezi fyzické násilí, ale dost často si vedle mě stoupl když jsem třeba myla nádobí a pěstí mi bušil pod rameno, až jsem měla modřiny. On mně zazlívá, že stále křičím. Je pravda, že jsem výbušná a vydržím vždycky jen pár minut kdy on na mě štěká a pak vyletím. V poslední době už se ale kontroluju a radši se koušu do rtu. Dcerka před nějakým měsícem si stoupla ke zdi a začala do ní mlátit hlavičkou, myslím, že to bylo z těch věčných hádek a mám o ní strach. Místo abych se z ní radovala, stále přemýšlím o něm a abych řekla pravdu, nevím proč Vám to vlastně píšu....je mi jasné, že se s ním musím rozejít, ale potřebovala bych k tomu asi nějak nakopnout, mám málo odvahy. Chtěla jsem navštívit někou poradnu v místě našeho bydliště, ale když jsem mu o svém záměru řekla, seřval mě, nejen že tam nikdy nevkročí,ale že si nepřeje abych o nás s někým cizím mluvila a že to bych u něj ještě více klesla, že nedokážu problémy vyřešit sama.Vůbec se mě dost často snaží ponížit a bohužel se mu to daří, nemám moc velké sebevědomí.Nemyslím si,že je chyba jenom v něm. Co Vy si myslíte, má vůbec smysl toho rodinného terapeuta vyhledat? Často mi říká, že je na mě alergický a že se mnou nechce být. Já ho několikrát vyhodila, ale vždycky přišel a prostě to nikdy nebral vážně. Děkuju Vám za cokoliv co mi napíšete, cítím se fakt zoufale, i když vím, že jsou mnohem horší věci a stydím se že Vás tím svým "problémkem" obtěžuju. Pokud by to bylo možné, nějak můj dopis zkraťte, ať Vám nezabere celou poradnu:-) Děkuji a dobrou noc