Hezký den, ač venku se všudypřítomně ...

Hezký den, ač venku se všudypřítomně snáší opět ta zamračená zima.. Můj "problém" ovlivňuje asi i to počasí. Jsem od počátku těhotenství na neschopence, první čtyři-pět měsíců jsem vedla úspěšnou symbiozu se záchodovou mísou, takže bylo nemyslitelné vykonávat mou práci obchodní referentky, pokud bych klientům nechtěla předkládat i mé ranní snídaně..v tom období jsem zhubla asi 5 kilo a byl mi zakázán pohyb /mi, sportovkyni se skoliosou/. Ted už je mám zase všechny zpátky plus kilo navíc. Plod je zdráv. Ba dokonce až moc živý na můj vkus někdy. Nicméně do práce mě teď stejně nikdo nevezme, a i kdyby, finančně by to byl zřejmě existencionální výsměch, i přesto, že jsem v Praze...mimoto všechny problémy zjevně nezmizely.Jsem teď v 25. týdnu. Krom mých krizových stavů, které jsem zdárně překonávala, mě paradoxně poslední dobou chytla až jakási polonenávist, dá-li se to tak vlastně říci, k tomu malému tvoru. Užírám se svou rostoucí postavou a změnami na těle, ačkoliv mám skvělého partnera, a kdyby přišla jakákoliv jiná matka s podobnou lamentací, asi bych ji jednoduše "seřvala".. Jsem ještě poměrně "mladá". Je mi 22 a početí miminka byla šťastná náhoda, ne nehoda. Okamžitě jsem přestala kouřit, pít alkohol, chodit po diskotékách a i příroda se sama přičinila tím, že se cítím 3x víc usazenější, než před těhotenstvím, což je jen k dobru. O to víc šílím z těch zvratů, které mívám. Za vším vidím "svou chybu"-ne těhotenstký syndrom. Jsem přehnaně žárlivá, nedůvěřivá, v poslední době dítě rychle roste a utlačuje zřejmě nějaké cévy, takže je mi při sezení, ležení na zádech vyšší zátěži špatně, skoro zvracím, třesu se a pak i hystericky občas vyju, že se na všechno můžu prostě vykašlat, a zároveň se bojím abych dítěti nějak neublížila. Včera, když jsem sledovala bříško a občas na něj prsty zatlačila, napadalo mě...zatlačit ještě víc...samozřejmě se nic krom varovné lehoučké bolesti nic nestalo, ale já z toho v noci ani nespala. Bylo mi zase zle,hlavně i z toho, jak mě takový "sadismus" může napadat, a morbidně si představila, co mě v tom případě může potkat na mé "psyché" v šestinedělí.Ve čtyři to skončilo u záchoda a probděné hodině s mátovým čajem. Těhotenství mi nepřipadá jako nejkrásnější období života ženy. Až na samotný princip je to to nejhorší, co mě v poslední době potkalo. Říkám si, že je to aspoň dobrá příprava na mateřství. Uvědomuju si tu zodpovědnost, která mě /nás/ čeká. A to všechno...Řekla jsem si, že potřebuji kontakt s matkama.Avšak chodit do cvičení pro maminy za 150Kč/hod. a výš,bych ocenila jen jako obchodník. Už jsem si našla pár levnějších kurzů. Zatím jsem se odhodlala zajít jen na bříšní tance, kde chodí dvě starší ženy:-)ale lektorka je skvělá. Jinak ty další nabídky zdržuju a váhám..snad, že s pražskýma maminama jsem si moc neporozuměla/jak jsem mnohdy zjistila/. Jako s lidma vůbec. Jsem nějaká vevnitř asociální poslední dobou. A dost věcí mě štve, takže se to jen kupí a občas vykypí..Řekla bych, že taky hlavní problém je v adaptaci na hlavní město. /jsem tu teprv rok, ale zatím jen tvrdě zjišťuju, že mentalita těchto lidí je v 99% prostě úplně jiná než má,resp.ta, jež vládne tam odkud jsem/. No...tak jsem vám to jakžtakž popsala.:) Mám se jít rovnou zakopat, nebo s tím jde něco dělat? :-)