mateřská láska

Dobrý den, mám 8měs. holčičku, mé první dítě.Moc jsem si ji přála a těšila se na ni, mám skvělého partnera, těhotenství a porod skoro bez problémů. Vždycky jsem měla sklony k melancholii a trošku k nervozitě, ale měla jsem klidné reakce, nikdy cholerické. Po porodu se všechno změnilo.Od začátku jsem necítila a necítím žádný silný cit k dítěti-samozřejmě cítím zodpovědnost, starám se o ni jak nejlépe umím, když je hodná, je všechno v pořádku..cítím i pýchu za její pokroky, jen nějak ta láska chybí a asi chybí i soucit. Když brečí, měla bych asi cítit soucit a touhu ji utěšit, ale já cítím vztek a chuť jí ublížit, pokud nepřestane. Ona se hodně vzteká a já už nevím, jestli je vzteklá proto, že to vidí a cítí u mě, nebo můj vztek je opravdu jen reakcí na její. Když vztekle brečí, vjede do mě agrese a měla bych chuť jí něco udělat.Občas jsem s ní zatřásla nebo ji pleskla přes ruku,nebo jsem bouchla pěstí do stolu,nebo jsem něčím hodila, abych se vybila a neublížila jí. Špatně spí, nevyspala jsem se normálně už od těhotenství, pořád jen přerušovaně. Vadí mi, že brečí(vzteká se) při oblékání, že brečí a vzbouzí se v noci-musí spát se mnou na posteli, že ji musím pořád nosit a všechno tak dělat jen jednou rukou, měla bych být nadšená, že mám zdravé dítě a užívat si den s ní, ale mě skoro to starání se o ni obtěžuje, každý den je stejný, jen přežívám (přitom dřív jsem hlídala děti ráda a užívala si to, tak jsem myslela, že u vlastního to bude ještě lepší, ale kdepak). Nevadí mi, když si ji někdo vezme a hlídá ji, moc se mi ani nestýská. Strašně bych chtěla vůči svému dítěti cítit jen lásku, soucit, chovat se správně, klidně. Mám pocit, že na mě nereaguje a ani já neumím reagovat správně na ni. Někdy jsem z ní strašně nervózní a jakoby mám z ní i strach-že ji zas nebudu umět utišit,když bude ječet-což asi není vůbec normální, mít strach z vlastního dítěte. Jinak je velice šikovná, chytrá, občas i usměvavá, ale hlavně je to vzteklounek-ale to je nejspíš kvůli mně (ale můžou to být i geny z partnerovy rodiny, bratr a otec neurotici, cholerici).Zatím to moc nechápe, ale bojím se, že brzy to vycítí nebo začne i rozumět slovům-někdy si třeba ulevím, že je fakan, když ječí..Nechci se tak chovat, ale nevím, jak se těch negativních pocitů zbavit. Mimochodem kojit jsme přestaly na konci 3.měsíce, nešlo nám to, špatně sála, měla průjmy, já jsem nedokázala pořád odstříkávat, mléka ubývalo až se laktace zastavila-a malá stejně prs pak už odmítala. Původně jsem chtěla kojit 1/2 roku, ale neuměla jsem to.. Prosím poraďte mi, co dál.Tedy ne s laktací,to je minulost a uvedla jsem to jen pro souvislost na okraj.Myslím s celkovou situací..Svěřila jsem se partnerovi, ale nechápe to, myslí si, že to je v pořádku a že se jen musím ovládat a zvládám to. Svým rodičům se svěřit nemůžu, otec depresivní psychóza, matka by mi vynadala, že dělám z komára velblouda, ženy za ní že měly mnohem těžší situaci v mateřství a vše zvládaly. děkuji mockrát