miminko a máma

Hezký večer paní doktorko, prosím o Váš názor a radu: Máme chlapečka, kterému je 10 týdnů, těhotenství bylo plánované, byl velmi chtěný a celá rodina jsme se moc těšili. Ovšem já jsem ho po porodu řekla bych tak úplně nepřijala. Myslím tím, že jsem si asi 2 týdny zvykala na novou situaci a nejevila jsem o něj zájem takový jaký jsem si myslela že budu. Ten třetí týden se to už zlepšilo ale doteď mám problém smířit se s tím, že už nemám tu svobodu, jako dřív a že už můj život nebude jako bez dítěte. Samozřejmě se o něj starám, ale spíš než jako maminka si připadám jen jako chůva, která k dítěti nechová takové city jako máma. Trápí mě to, protože vím že si náš syn zaslouží a potřebuje co nejvíc lásky a také mojí společnosti. Jenže mě často péče o něj spíš obtěžuje než těší. Je to hrozné ale je to tak. Často brečí a má špatnou náladu což je nápor na moje nervy. Už jsem na něj i křičela aby toho nechal, samozřejmě bezvýsledně a moc jsem si to vyčítala, vím že se tím jen tvoří začarovaný kruh. Já pak nestíhám nic než se starat o něj a k tomu maximálně vyperu a vyžehlím, ale jsem z toho úplně vyčerpaná, hlavně psychicky. Přítel se snaží mi pomáhat a bez něj by to vůbec nešlo. Navíc bydlíme na vesnici, kde vlasně nikoho neznám, takže jen vyrazím s kočárkem ven a jinak si tu připadám dost na všechno sama. Teď v tomhle počasí se nedostanu ani do města na nákup, kde bych si maličko odpočla od malého a provětrala si hlavu. Snažím se aspoň těšit na jaro, až bude lepší počasí, že se přece jen dostanu i se synem někam ven, třeba se podívat k rodičům, kteří bydlí dost daleko. Všude slýchám a čtu, že si mám miminka užívat, ale to zkrátka nedokážu. Stále se dopředu trápím třeba tím, že večer bude špatně usínat, nebo že bude nemocný, bude mít ošklivou reakci na očkování atd. Vím, že se tím sama zbytečně dopředu stresuji ale nemůžu si pomoct. Je mi moc líto, že si malého neužívám, že mi tohle krásné období v jeho životě proteče mezi prsty, ale i když si každý den říkám, že zítra to bude lepší, není. Je hrozné si to uvědomovat ale nebýt schopný s tím nic dělat. Jediné chvíle, kdy z něj mám radost jsou třeba když se směje nebo "povídá". Vím, že můj problém je obsáhlý a lépe by se řešil někde v ordinaci psychologa, ale protože teď tu možnost nemám, tak se obracím na Vás a děkuji. Hana