nízké sebevědomí

Dobrý den, Obracím se na Vás s problémem nízkého sebevědomí mého 8 letého syna. Pro nastínění prostředí, ve kterém vyrůstá - má dva brášky 5 a 3 roky, choval se k nim moc hezky (až v poslední době ne, k tomu se dostanu dál), jeho žárlení vždy směřoval na nás, jim nikdy neublížil. Syn je odmalička stydlivý, vždy mu chvilku trvalo, než se v novém prostředí rozkoukal, pak ale vždy normálně fungoval. Rád dělá věci s rozmyslem, když má například vystoupit před dětmi i před úplně cizími lidmi s něčím co má připravené (projekty ve škole, besídky, dramatický kroužek, přehrávky v hudebce), působí vždy suveréním dojmem a říká, že se těší, a řekla bych, že si to fakt užívá, ale když třeba přijdeme do společnosti dětí, které nezná, najednou neví, co říct, raději začně něco řešit se mnou nebo s někým koho zná, nebo v horším případě začne dělat blbosti nebo něco co se nesmí, pitvoří se, říká sprostá slova, jako by na sebe chtěl nějak upozornit, akorát že na to jde úplně špatně. Naopak, když je s dětmi, které zná, bez problémů si s nimi hraje. Dále nerad dělá věci, o kterých si myslí, že je dostatečně neumí. Není příliš sportovně nadaný, když tedy kluci hrají fotbal, do toho se mu moc nechce, i když myslím, že by chtěl, jen se bojí, že to bude kazit. Je na sebe hodně přísný, nezapojuje se do věcí do okamžiku, kdy má pocit, že už vnich bude dobrý, příklad příprava představení na besídku, nejdřív jen pozoroval a poslouchal ostatní, a co mu říkali, že bude jeho role, až po pár dnech, kdy zřejmě usoudil, že už to zvládne, zapojil se a byl perfektní. Rád se předvádí s věcmi, které umí, k našemu překvapení ho třeba hrozně baví dramatický kroužek. Syn je hodně chytrý, má úžasné logické myšlení, rád chápe věci kolem sebe, když po něm něco chceme, musíme mu „logicky“ vysvětlit proč, například mléčné výrobky jíme protože dávají tělu vápník, ovoce vitamíny a jak to v těle přesně funguje, pak se to naučil jíst... Ve škole byl zpočátku stydlivý, když se ale seznámil se spolužáky, stydlivost odpadla, v učení byl aktivní, protože většinu učiva první třídy víceméně znal a cítil se „silný v kramflecích“, rozšířil to o pár nových poznatků. Ve druhé třídě už přibyly nové věci. Je chytrý, má logické myšlení a co slyší umí prakticky použít, nemá tedy s učením žádné problémy a celou látku zvládl, ale už zmizela jeho aktivita, s jakou pracoval dřív, teď víceméně čeká, co dostane za zadání a to udělá, i když má možnost po zvládnutí toho povinného věnovat se něčemu co ho zajímá hlouběji. Má ale problémy s chováním. Někdy má tendenci vyrušovat spolužáky, to ale považujeme za nejmenší problém, s tím si paní učitelky poradí, co mě trápí je jeho chování k některým spolužákům. Má dost kamarádů a ti ho mají rádi, a on toho někdy využívá a navádí je k lumpárnám, k některým dětem se chová vyloženě zle, neubližuje fyzicky, nemá rád násilí, ale ubližuje slovy, vybere si někoho, kdo se mu nelíbí, nadává mu, je na něj zlý, schovává mu věci, organizuje ostatní, aby to taky dělali... Chodí do školy, kde paní učitelky mají přehled o fungování kolektivu a tak to s dětmi řeší, nerozdávají černé puntíky. Řekla bych, že to syn chápe, ale je to „silnější než on“, jako by se neovládl. Vím, že syn není zlý, má dobré srdíčko a mám načteno, že agresivní chování pramení většinou z nějaké vnitřní úzkosti, nespokojenosti sám se sebou. Myslím, že to je synův případ, často o sobě říká, že je blbec, když se mu něco nepodaří hned, vzteká se a nadává si, že všichni ostatní to určitě umí hned, naše ujišťování, že tomu tak není, je k ničemu. Žárlí, na brášky, na děti, co jsou v něčem dobré, když například pochválíme brášku, jeho reakce je okamžitě - Hm, takže já jsem blbej, ...ošklivej, ... mě to nesluší atd. V každém jakoby vidí konkurenci, nějaké „ohrožení“ jeho pozice. I k bráškům se teď chová hůř, nadává jim, užívá si potají je navádět co mají dělat špatného Má tendenci se srovnávat s ostatními (bohužel většinou je on ten horší), i když my to nikdy nedělali, ani ve škole to nedělají. Na nás je protivný, když mu připomeneme, že ještě nemá hotovou nějakou povinnost. My bychom mu strašně rádi pomohli, ale nevíme jak. Naše chvály a ujišťování moc nefungují. Říkáme mu pořád, že každý člověk je jiný, každý je dobrý v něčem jiném, každý má na světě své místo, on si ale pořád jede svou. Občas přihodíme i nějakou historku z našeho dětství, kdy se nám něco nepodařilo a jak to nakonec dopadlo. Naopak dělá pak spoustu blbostí, schválně učí brášky blbosti, a to zase říkáme, že je třeba chovat se jinak, tak ve finále mu spíš říkáme co dělá špatně (byť pozitivně – co je třeba dělat jinak), on si to ale vyloží tak, že je „blbej“, jak si stejně myslí. Tak to asi nejde, na jednu stranu mu říkáme že je prima a vzápětí že se má chovat jinak. Je něco, co pro něj můžeme udělat, aby si začal věřit? Nebo je třeba vyhledat pomoc odborníka, který mu pomůže? Hodně jsem přemýšlela, zda taky my na tom neneseme vinu a bohužel mě napadají věci, které bych dnes určitě dělala jinak a trápí mě, že jsem o tom nepřemýšlela dřív. Teprve když začal chodit do školky a objevily se problémy, začala jsem víc přemýšlet, do té doby jsem brala věci jako víceméně dané, bylo to tak za nás, bude to tak i teď, děti ve školce pláčou, je to normální... Věřila jsem spíš ostatním (např. učitelce ze školky),zlobila jsem se, když se nechoval, jak bylo od dětí očekáváno, nedocházelo mi, jak mu můžu ublížit tím, že se ho nesnažím pochopit, nebili jsme ho, ale myslím, že to že se zlobím pro něj bylo hrozné. A bojím se, že tím jsem podpořila jeho přesvědčení, že se od něj očekává být dokonalý a on teď neví, co se sebou. Dodnes myslím, že má strach, že se na něj budu zlobit, když něco provede, říká, aby se to neříkalo mamince, nevím, jestli chce i přede mnou být dokonalý, i když mu pořád říkám,že ho mám ráda i když se na něj zlobím. Po půl roce „trápení“ jsme tehdy změnili školku, nejdřív byl ustrašený z té staré, bál se,když chvilku neviděl učitelku (v té staré je nechávali samotné), bál se cokoliv udělat bez dovolení, brzy se ale rozkoukal a konečně chodil do školky rád, pak až zhruba poslední školkový rok se začaly hodně měnit paní učitelky, s nimi i pravidla, on už tam byl za „mazáka“, děti ho měly rády, „poslouchaly“ ho a tehdy se začal chovat ošklivě k některým dětem, hlavně slabším, naschvály dělal i některým učitelkám, které neměl rád, nebylo to ale nic tak strašného, co by se nevyřešilo nějakou společnou schůzkou a pak byl klid. Hodně nadějí jsme vkládali do školy, kam se těšil a první třída proběhla kromě běžného klučičího zlobení dobře, až teď ve druhé, místo, aby se situace zlepšila, začal se chovat jak už jsem psala výše... Přitom na první pohled by se zdálo, že nemá důvod nevěřit si, máme ho rádi, bráškové k němu vzhlížejí, je velký, hezký, má kamarády, kteří ho mají rádi... Kdybychom mu tak viděli do té jeho hlavičky... Možná jen pro doplnění, já jako dítě byla taky strašně stydlivá, ale takto jsem to neřešila... Předem moc děkuji za odpověď, Míša