Oslovování

Dobrý den paní magistro, ráda bych se poradila s jednou věcí co mě trápí. Synovi je 2,5 roku, je velice bystrý, povídá, žijeme v rodinném domě a vedle nás bydlí manželovi rodiče, kteří se skoro každý den staví na hodinu za vnukem. Můj ,,problém" Vám přijde asi úsměvný, manžel si ťuká na čelo, že řeším nesmysly, ale mě to trápí. Je to tak měsíc co mi syn když tu má prarodiče říká jménem, ne pokaždé, ale prostě opakuje co říkají oni, manžel mi říká zdrobněle a to neříká, ale prostě pak když je slyší, tak mi řekne Jano. Jinak říká mami, a ja se bojím, aby mi tak nezačal rikat pořád jménem. Jsem se synem pořád, hodně jsme na sebe fixovani, manzel je hodně pracovně vytizeny, takže veškerá péče je na mně, tudíž mě to mrzí, když mi řekne jménem. Nevím jak se k tomu postavit, zatim na to nereaguju, ale bojím se, ze když ho budu opravovat, tak to bude říkat tím spíš. Synovec co je starší ho naučil sproste slovo a čím víc mu říkam, ze se to neříká, tím to říká, tudíž se bojím aby to nebylo obdobné, zároveň nemůžu po lidech chtit aby mi říkali ,,hele" .... A tedka když někde jsme, nebo u nás, tak jen ,,trnu" při slově Jana... Můžete mi poradit, manžel se mi směje, že to řeším, že ví, že jsem máma, ale mě to přesto trápí... Děkuji za odpověď Jana