Poporodní deprese, úzkost?

Dobrý den paní doktorko, ráda bych se svěřila se svým problém a znala Váš názor. Jsem nyní 7 týdnů po porodu (porod 27.května 2018). Po otěhotnění jsem se bála, jak budu těhotenství zvládat psychicky, co se mnou udělá porod atd, protože jsem od jakživa trochu labilnější povaha a hlavně bych i řekla, že velký hypochondr :) před cca 5 lety jsem po maturitě trpěla na velkou únavu a úzkosti, chodila na terapie a brala Zoloft. Během cca dvou měsíců jsem byla naprosto v pořádku a od té doby klid. Ačkoliv mé těhotenství doprovázela řada gyn. problémů (opakované krvácení, 2x hospitalizace), cítila jsem se psychicky poměrně dobře, poslední dva měsíce dokonce skvěle, těšila jsem se na porod, snažila jsem se tím nestresovat, byla jsem plná energie...těšila se na matěřství, které jsem si představovala naprosto ideálně jako z katalogu. Porod samotný proběhl taky skvěle a mám krásnou zdravou holčičku. První dny jsem měla trochu problém s kojením, ale nyní plně kojím. Gynekologicky jsem se zotavila také velmi rychle. Celé šestinedělí si myslím, že mě provázely vcelku běžné problémy a pocity - změny nálad, občas jsem vyjela na partnera, strach o miminko, problémy s kolikami u miminka atd...ale překvapilo mě, kolik energie přes den jsem měla. Když dcerka spala, já jsem si uklízela celý byt, ani mě nenapadlo si jít lehnout a to toho v noci moc nenaspím. Nastal ale velký zlom někdy minulý týden, těsně před koncem šestinedělí. V noci mě vzbudila bolest/brnění rukou, což jsem přisuzovala tomu, že jsem odpoledne byla na procházce v horku na Petříně a tlačila kočár dlouho do kopce a také, že miminko je těžší a těžší a nošení dá už zabrat. Ale bylo to opravdu zvláštní a hodně nepříjemné, tak jsem si začala během noci na internetu googlit, co to může znamenat. Samozřejmě na mě vyjely různé diagnózy jako zánět šlach a syndrom karpálního tunelu a já v tu chvíli zpanikařila, že přece s tím bych nemohla vůbec nosit a kojit miminko a že to určitě mám. Najednou mě polilo horko, přepadla mě neskutečná únava a malátnost a potřeba si zívnout, ale zívnout mi nešlo, jako bych měla nějakou překážku v krku. Začala jsem se cítit velmi nepříjemně, mimo realitu...chtěla jsem v tu chvíli volat sanitku a bylo mi úplně jedno, co bude s miminkem, měla jsem strach o sebe. Vzpomněla jsem si na období před 5 lety, kdy se mi právě něco podobného stalo. No tento stav mě cca po hodince přešel. Jenže večer přišel znovu, přidal se k tomu průjem a nechutenství. Chtěla jsem jet do nemocnice, ale nevěděli jsme, co s miminkem, protože vyžaduje kojení velmi často a beze mě by nemohla být. Od tohoto dne (je to cca 4 dny zpět) se cítím většinu času dost nepříjemně, i když jsou i dobré chvilky a chuť k jídlu již normálně mám. Jsem však neustále unavená, i když spím více, mám pocit zhoršeného vidění, cítím velký tlak a zatuhlost v zátylku, potřebu si neustále křupnout krkem a ulevit si, ale nejde to..a z toho jsem nervózní, moc nevnímám, o čem např. zrovna mluví v televizi atd, pořád musím myslet na to, proč jsem unavená, proč mě bolí tak hlava, neustále se pozoruji, zda je mi dobře nebo mi není dobře, v obchodě si připadám jak mimo realitu, musím se hlídat, zda mi byly dobře vráceny peníze, zda jsem koupila vše potřebné.. a především mám obrovský strach. Bojím se, co se mnou je, proč to neodeznívá a co když skončím do konce života v psychiatrické léčebně a rodina to nepochopí a opustí mě. Mám velký strach z únavového syndromu nebo z laktační psychózy. Neustále mám potřebu číst různé diskuze a uklidňovat se tím, že je to vše po porodu normální a že to odezní, pak se ale dočtu, že někdo s tím už bojuje několik let i s prášky a bojím se, že to budu mít také tak. Bojím se, že nebudu schopna se plně postarat o dcerku a užívat si s ní života a zároveň mám občas takové myšlenky, proč jsme si vůbec miminko pořizovali, když nám bylo tak dobře a byla jsem tak svobodná. A nyní nemůžu jít ani v klidu k lékaři a řešit své zdr. problémy. Prvotní přehnaný strach o dcerku se teď spíš změnil v to, že mám víc strach o sebe, než o ní a chci co nejdříve být schopna plně fungovat a užívat si života, né jen přežívat. Asi jsem si až teď uvědomila, jak se mi změnil život. Jsou tyto pocity takto 7 týdnů po porodu ještě relativně normální nebo už jsem na tom velmi špatně? Moc Vám děkuji a omlouvám se za román.