Prosba o radu

Vážená paní magistro, 23.1. jsem Vám zasílala dotaz, za jehož zodpovězení Vám moc a moc děkuji. Ještě jsem Vás chtěla poprosit o radu a doplnit, co jsem nenapsala. Byla jsem ve 14.-15.t.t. a revizi dělohy při epid. anestézii, která Vás zarazila, dělali lékaři z důvodu zhoršení zdravot. stavu - den nato chtěli dělat revizi při klasické anestézii, ale při večerní prohlídce lékař konstatoval, že se musí okamžitě na sál. Bohužel jsem před tím něco snědla - sestřičky mě přemluvily, ať prý jsem na druhý den silná...Takže výkon musel být tak, jak byl. Všichni na sále byli moc hodní, ale já to mám stejně stále před očima... Co se týče infekce, také jsem se pídila po informacích, jak po internetru, tak u lékaře. Bylo mi sice řečeno, že někdy se infekce přidruží až při nebo po potratu, jak i Vy zmiňujete, ale že to zřejmě nebyl náš případ. Dokonce se i lékaři vyjadřují vůči kolegovi dost jednoznačně, což jsem ještě nezažila...to, jaké jsem měla obtíže byl prý klasický obraz dané infekce a i kdyby nebyl, při jakýchkoliv obtížích tohoto typu se má prý dělat okamžitě stěr k zjištění event. infekce. Což náš lékař prostě neudělal. Bohužel měla pravdu i ta sestřička v nemocnici, že šlo o běžnou a přeléčitelnou infekci. Jsem z toho strašně nešťastná a pořád si vyčítám, že mě nenapadlo jít k jinému lékaři (dokonce i v nemocnici se mě lékař zeptal, proč jsem proboha nešla jinam nebo k nim do nemocnice a měl samozřejmě pravdu) - měla jsem takovou radost, že budeme mít miminko, že to snad úplně přebilo zdravý rozum... Nemám ani sílu jít za oním doktorem, kterého jsem se svými obtížemí navštívila ani za primářem toho zařízení - neumím si představit, že bych tam vůbec vešla, natož něco řešila. I když bych asi měla. Teď jsem četla dotaz jiné paní zde ve Vaší poradně a úplně ji chápu - já se taky snažím nebrečet před dětmi a manželem, takže si to nechávám na noc a na chvíle, kdy jsem doma jen s malým synem, sice funguju, ale stejně stále myslím na to, co se stalo, takže se musím donutit k tomu, abych se aspoň občas usmála na děti a chovala se k nim jako dříve. Manželovi bych se svěřit mohla. Teoreticky. Jenže mám pocit, že už si užil dost, když jsem byla v nemocnici, měl hrozný strach, navíc se doma musel postarat o děti (nemáme žádnou babičku), syn je maličký a mladší dcera má zdravotní postižení, k tomu za mnou jezdil denně do nemocnice a když jsem se vrátila, pořád mě utěšoval, ale sama cítím, že toho je na něj moc, celý den být v práci, pak domů a tam najít zhroucenou manželku, která bude dokola a dokola opakovat to samé...Rozumem vím, že už nejde nic změnit, že ani pláč ani "vypovídání se" už nám miminko nevrátí, antidepresiva se bojím brát,musím s dcerou často k lékařům a vůbec - celý den jsem s dětmi sama a netroufám si utlumit se léky. K psychologovi zajet je též nereálné, syn vyžaduje stálou pozornost a zdravotně postižená dcera též, navíc je nemá kdo hlídat a v případě dcery to v podstatě ani nejde. Paní magistro, máte prosím zkušenost s tím, jestli čas na toto opravdu pomůže? A dá se nějak pracovat na tom, aby se člověk zbavil myšlenek na to, co se stalo, že se to stát nemuselo atd. ...Navíc mám hrozný strach, že už žádné další miminko nebude (že jsem už stará, že i syn už musel být přes IVF, že se může potrat opakovat atd.), přitom vím, že si ho manžel moc přeje, resp. oba si ho přejeme. Taky mám asi nepřiměřený strach o manžela a děti, bojím se, aby se jim něco nestalo, čímž je taky nejspíš otravuju... Ještě jednou Vám mockrát děkuji za pomoc a zdravím, Veronika