prosím, pomozte mi vyrovnat se s potratem

Dobrý den, nevím jak začít, abych Vás neobtěžovala dlouhým "románem", ale asi to jinak nezvládnu, tuším, že už to vypsání mi pomůže... Bude mi 30let, mám skvělého manžela, kterého moc miluji a spolu máme 2,5 letého chlapečka. Ríša se nám narodil ve 30tt, takže asi tušíte, že naše začátky byly krušné. Neměl správně vyvinuté plíce, cysty na mozečku, dylataci ledvin, jeho stav byl vážný, nemohla jsem tam s ním být, byl připojen na ventilátor, takže ani nějaké klokánkování nebylo možné. Každý den jsem dojížděla 50km s ostříkaným mlékem. Náš chlapeček je velký bojovník, dával si načas, ale nakonec vše zvládnul. Skoro za 3 měsíce jsme si ho šťastně vezli domů. Samozřejmě, tím ale trápení nezkončilo, navštěvujeme neurologa, pneumologickou poradnu, nefrologickou, oční,... také jsme 4 krát denně cvičili Vojtovu metodu, která moc pomohla. Nyní je vše v pořádku, ani žádné léky nemusí brát. Neurolog i psychožka dignostikovali ADHD. Ríša je velice živé dítko, neposedí, je hodně zvídavý, vše si musí vyzkoušet. Nemá moc zábran, jeho důvěra, že mu nenechám ublížit je bezmezná... Do všeho se odvážně vrhá, doslova po hlavě. Je velmi technicky nadaný, "vyčůraný", se vším si hned poradí. Naopak vývoj řeči se nám moc nedařil, teprve nedávno udělal velký pokrok, říká trojslabičná slova, jednodušší věty, je schopen vše zopakovat. To samé jsme měli s nočníkem, ale dočkali jsme se :-) Zbožnuje společnost, hned by s každým odešěl, miluje děti. Navštěvujeme rodičovské centrum, v kolektivu je šťastný. Zde vidím, jak je oproti jiným dětem živý a neposedný. Při řízené činnosti ho nikdo nedokáže zaujmout. Různé dětské akce jsou pro nás náročné, Ríša se hodně vzteká, je velmi temperamentní, stále někde poletuje. Ostatní matky na nás pohrdavě koukají, asi že si ho nesrovnám, ale nemá to smysl, je lepší nechat ho vyvztekat a kvůli těm pohledům nechci syna připravit o to potěšení. On je vždycky šťastnej, ikdyž já s manželem zničená. S manželem máme velmi klidné a mírné povahy, o to je pro nás náročnější, že musíme být někdy rázní a Ríšu okřikovat, těžko se mi s tím vyrovnává. Nemám ráda hádky, konflikty a když mám být sama přísná, vážně trpím, ikdyž vím, že to jinak nejde. Ríša si je často nebezpečný sám sobě. Ani u svých rodičů nemám pochopení, ti tvrdí, že ho mám řezat, že vlastně vše dělám špatně... Ale nenechám se odradit, jsem velmi šťastná matka a mám úžasnou rodinu. Rok 2013 pro nás ale už moc šťastný není, ikdyž se tak zprvu jevil. V únoru jsem otěhotněla a vlastně jsem si říkala, že jsme uplně na vrcholu štěstí, že už jsme si s Ríšou vše zlé vybrali a teď už bude jen dobře... A šup, už jsme jeli s Ríšou RZ do nemocnice, že zvracel krev, byl den na JIPu. A pak při své divokosti doma skočil na stolek a už jsme jeli na šití nosu.(A to podotýkám, že náš byt je hodně zabezpečený, všude pojistky, ochrany,..) Pak dostala moje mamka infarkt, už jí selhávaly orgány a bojovala aspoň týden o život. Dopadlo to dobře, ale v pořádku zdaleka není. No a vyvrcholilo to tím, že jsem začala krvácet a v nemocnici mi už jen oznámili, že jde o zamlklý potrat 12tt. A to přišla ta pravá beznaděj, že už se nedá nic dělat, prostě nic. Ta maličká dušička, kterou jsme splodili asi neměla sílu stát se človíčkem na tomhle světě... Bolest a prázdnosta nepopsatelná. Ríša tenkrát bojoval o život, pevně jsme věřili, že to jinak než dobře nezkončí, NIKDY, ani na okamžik jsem nepomyslela, že to nemusí dopadnout, ikdyž doktoři a jejich racionalita byla občas krutá. Ale v téhle situaci nebylo v co doufat, prostě konec. Na revizi dělohy jsem šla absolutně nešťastná, odevzdaná, bez sil. Doktoři mi nic nevysvětlili, cítila jsem se hrozně. Po zákroku, jen co jsem byla schopná vstát, mě v podstatě vyhodili, měla jsem spoustu otázek, chtěla jsem slyšet slova útěchy, důvod proč se toto stalo a v neposlední řadě jsem chtěla vědět co mě čeká dál, jak se bude moje tělo chovat po revizi, co mám udělat, abych se dobře hojila(třeba kdyby bylo jen nějaké opatření napsané na papíře, toto konkrétně zachránil internet, některé nemocnice to mají na svých stránkách), kdy budeme moci mít třeba další miminko?!.... Vím, že v tom zoufalství a po narkóze bych možná stejně dostatečně nevnímala, ale jistě mi rozumíte, co tím chci říct. Nejsem hysterka, zoufalství ze mě odchází tichými slzami, manžel je mi velkou oporou a náš chlapeček a jeho veselá a živá povaha nás nenechala topit se ve smutku. Je to skoro 6 týdnů, čas je milosrdný a bolí to stále méně, idyž asi nikdy nepřestane. Se smutkem se musím vyrovnávat sama, nejdřív sama, pak s rodinou. Mým rodičům jsem první den jen poslala sms, další den jsem jim zatelefonovala. Mamka to pochopila, prožila si totéž. Vidět jsem se s nimi nechtěla asi 3 týdny. Myslím, že nemá smysl, plakat si na rameni, jen to otvírá rány. S mou sestrou jsem nechtěla ani mluvit několik týdnů a viděla jsem se s ní asi po 4 týdnech. Ta mi to hodně vyčítala, radila, co vyčetla na internetu, jinak řečeno, my přišli o miminko, ale ona je největší chudák, protože s ní nekomunikuji...právě tohle jsem očekávala a to byl důvod zdrženlivosti a oddalování setkání... Se svou nej kamarádkou jsem mluvila daleko dřív, té jsem se vybrečela. Asi jsem radši před lidmi pevná a nerada se dojímám, přestože jsem velice citlivá. Další trápení přišlo, když jsem musela vyrazit do našeho maloměsta. Tchýně všude moje těhotenství roztroubila, ale to, že to špatně zkončilo, už ne. Takže jsem potkávala lidi, kteří vyvolávali bolavé rozhovory. Takže když už jsem si myslela, že se cítím celkem dobře, někoho jsem potkala a už to bylo hned zpátky. K tomu to počasí, jak má být člověk veselý a když bylo jeden víkend hezky, na zahradě se nám ztratila suchozemská želva, kterou máme už 10 let. Prostě když se daří, tak se daří. Mimo to, se nám absolutně zhroutily plány. Psycholožka zakázala Ríšovi jít v září do školky, kvůli jeho nezralosti. Nás to ale díky těhotenství netrápilo, jelikož jsem měla být prostě doma ma MD. No a nyní nemám jinou volbu, než si prodloužit rodičovskou dovolenou o jeden rok, do Ríšova 4 let věku. A doma budu zadarmo. Což bude velmi náročné. Pokud bych ale šla do práce, sotva bych celou výplatou zaplatila hlídání, což vážně nechci. Vše, co bych vydělala by dostal člověk na hlídání a já bych nebyla se svým dítětem. To se raději pořádně uskrovníme. Je toho na mě všeho trochu moc, všude vidím samé těhotné ženy... Rozumem si dokáži vše vysvětlit, ale srdce to nechápe. Vím, že jsou na tom lidi i daleko hůř. Obzvlášť teď, v době povodní. Ale jak píši, tenhle rok je nějakej prokletej. Nevím, kde mám stále ten optimismus brát??? Rádi bychom se opět pokusili o miminko, snad už nám bude štěstí více přát... Moc Vás prosím o pár slov podpory, vím, že kvůli Ríšovi se hroutit nemůžu. Ale vše zvládnout mi nyní připadá nemožné... Jsem moc ráda, pokud jste dočetla až sem. Srdečně děkuji a zdravím, Petra