Vztah k dítěti

Dobrý den, chtěla bych Vás poprosit o radu. Mám 4 měsíčního syna, je to chtěné dítě, mé první, s manželem jsme se na něj těšili a nemám důvod, být z něho zklamaná. Jenže místo abych si ho jako miminka pořádně užívala, mám z něho někdy (často) pocit, že mi převrátil život naruby, že už nikdy nebudu svobodná jako jsem bývala a mým největším přáním by momentálně bylo, prožít jeden den sama, bez něho! Připadám si za tyhle pocity jako krkavčí matka, ale nemůžu si pomoct. Dříve jsem se plně věnovala sportu, trávila jsem v něm prakticky každý den spolu s mým manželem, teď se dostanu cvičit max.3 do týdne, ale hlavně z toho nemám takovou radost, protože mé myšlenky se točí pořád kolem synka, prakticky při každé činnosti na něho musím brát ohled, kdy jít nakoupit, kdy vstávat, kdy vařit ap., je to zdravé, čilé, komunikativní dítě, ale neustále vyžaduje pozornost, chce si hrát a povídat, takže k němu pořád odbíhám, nejradši je, když ho mám v náručí a pokud to nejde a nechce si sám hrát, tak brečí, nechci dopadnout tak, že budu vařit s dítětem na ruce, ale to volání - mami pojď ke mě - se taky nedá přehlédnout. Manžel mi dost pomáhá, ale pokud mrňous brečí, ve finále musím stejně přijít já, abych ho uklidnila, jinak si nedá říct. Když jde manžel do služby, tak se už dopředu děsím toho, že budu s malým sama a těším se na večer, až ho dám spát. Na jednu stranu jsem ráda, že ho mám, na druhou stranu mám pocit, že mateřství nezvládám a někdy bych nejradši na celý den někam utekla.. Taky mám strach, aby tyhle mé pocity nevycítil, tak si s ním hraju, blbnu, povídám a okolí když mě vidí, tak si myslí, že jsem nejšťastnější matka pod sluncem.. Strašně mě to vyčerpává, ale pořád si říkám, děkuj osudu za takové dítě. Myslíte, že se má psychika časem sama srovná? Nebo se mám nad sebou zamyslet? Děkuji za odpověď. Lenka