?

Milá paní magistro, ráda bych Vás požádala o pomoc.Jsem 9 let vdaná.Manželství probíhalo celkem klidně,někdy až moc,manžel je velmi pracovně vytížený,denně pracuje 12-13 hodin včetně víkendů,svátků,nocí,někdy odjíždí na delší dobu pryč,navíc jde o zaměstnání,kde není moc možnost cokoliv plánovat,maximálně pár dnů dopředu.V podstatě jsem si vždy cítila jako svobodná matka :-)),opakovaně jsem o tom s manželem hovořila,postupně se přidaly i další problémy,velmi jsem o to manželství bojovala,i o vztah,ale můj muž neposlouchal,stalo se tedy to ,že jsem se sblížila s jedním kolegou,šlo o vztah spíše milenecký než milostný,ale otěhotněla jsem s ním.Dítě jsem si nechala,biologický otec ho odmítl a odmítal celou dobu co je na světě,snažila jsem se s ním domluvit, po dobrém,podotýkám,že je bez závazků,svobodný.Děcko tedy vychovává můj muž,v podstatě nic netušil,fungovali jsme celkem bez problémů jako rodina.Nevydržela jsem to a manželovi vše řekla.Bylo to neúnosné,nemohla jsem žít ve lži.Manžel dítě přijal,miluje ho,je mu to velmi líto,ale uvědomuje si svůj podíl viny(jeho absolutní nezájem o mojí osobu) nic méně situace je velmi stresující,manžel je smutný,snaží se to překousnout,ráda bych mu pomohla,jen nevím jak.Radila jsem mu odbornou pomoc,ale zatím odmítá.Následky si uvědomuji a počítám i s rozpadem manželství,je mi to všechno velmi,velmi líto a nechci aby trpěl.Poraďte prosím jak na to,snažím se s ním komunikovat,mluvit o tom,uzavřel se do sebe a asi neví co dál.Existuje nějaká rada ? Obecná,nevím jestli ho mám litovat,nebo ne,sama dobře vím,že bych s ním chtěla zůstat,jeho vztah k dítěti a to jak se k němu zachoval je pro mě prioritní,budu si ho za to vážit do konce života,ale nerada bych se ocitla v situaci,kdy budu dělat vše jen proto,abych udržela manželství,a tím pádem úplně přestanu mít vlastní život,vím že by to nebylo správně,nebyla bych šťastná,potřebuji k životu svoji práci,přátele atd. Děkuji za jakoukoliv radu,nebo povzbuzení, vím že to není obvyklé,vím,že je zvykem zatloukat,ale myslím,že to je jen tím,že naše společnost je takto zvyklá a je to prostě přijatelnější,než přiznat vinu.Pro mne to bylo moc velké břemeno, které jsem neunesla a vůbec se za to nestydím. Děkuji