POČÍTÁNÍ

Takže už máme za sebou trivium. Čtení, psaní a počítání bylo základem školního vzdělávání. Je třeba, aby tomu tak bylo nadále? Možná že ani ne. Rozhodně to nepotřebuje mládež školou povinná. Informace získává z komiksů, jež nelze četbou nazvat. Dalším zdrojem poznání je jí hudba, či co to je, která jím buší do ušních bubínků, takže neslyší nic jiného – zatím s ušima ucpanýma sluchátky, ale brzo ani s ušima volnýma.

Psaní dnes člověk nepotřebuje, hlavně když se umí podepsat a má v pořádku kreditní kartu. Psaní dopisů se v době telefonů stalo jakousi staromódní libůstkou. Na úřady nepíšeme, na úřady chodíme, abychom osobně bojovali jako svatý Jiří s byrokratickými draky. A nakonec nám to vždycky někdo napíše. Znám lidi, kteří mají téměř vše, co potřebují někomu sdělit – od gratulace k narození děťátka po vypovězení války – na textovém editoru počítače a jen mačkají knoflíky a ono se to vytiskne. Adresátovi to nepřinese ani dobrácký listonoš, ani sličná pošťačka, ale vyleze to na něj z faxu.

Tak čtení a psaní jsme zavrhli. Takže počítání. To je učivo pro dnešní dobu. Kolik mi zaplatili za práci? Kolik se mi podařilo na Václaváku zcizit naivní Američance s otevřenou kabelkou? O kolik jsem vezeného nebožáka natáhl na taxametru? Kolik nevrátím věřiteli, který mi naivně prodal zboží na fakturu? Musím umět spočítat daň z přidané hodnoty, i když často jde o hodnotu ubranou. Musím umět spočítat daň ze mzdy, abych mohl oficiálně dávat zaměstnancům jen díleček na sporožiro a větší zbytek na dlaň, abych neplatil státu, co mám.

Takže prosím počty ve výuce ponechat. Ale ještě pořád učit děti počítat zpaměti nebo alespoň na prstech. Husopaska počítající housátka při návratu z pastvy na kalkulačce se mi zdá trochu ujetá. Také by se mi nelíbilo, aby mi batole po dotazu, kolik je mu let, vyťukalo na displej 2 místo dvou baculatých prstíčků.

Počty se také na rozdíl od zbývajících triviálních bratříčků, čtení a psaní, staly předmětem pro lidovou slovesnost. Kouká, jak když neumí do pěti počítat. Seber si svých pět švestek a jdi. Lže ostošest. Jeden stojí za osmnáct a druhý za dvacet bez dvou. Ten je ale pěkně vypočítaný.

Také v pohádkách hrají počty důležitou roli. Řek a hor musí být přece sedmero. Také se nedočtete o mnohohlavé sani, ale zásadně bývá sedmi- až devítihlavá. Král mívá zřídka jedináčka. Většinou se zmůže na tři syny nebo dvanáct dcer. Každý přihlouplý princ zápolí se třemi úkoly, které plní za pomoci lišek, mravenců a jiné havěti. Krásná Šahrazád to dokonce dotáhla až na tisíc a jednu noc. Také havranů bývá devět, zatímco bylo-li by trpaslíků méně či více než sedm, byl by jistě trapas.

Takže, prosím snažně, počty ponechat. Když kvůli ničemu jinému, tak kvůli tomu, abychom mohli v některých chvílích, kdy nám samotným bude moc těžko, říci: „Kamarádi, počítám s vámi…“

Zdroj: Doc. MUDr. Ivan Novák, CSc. - Rady venkovského lékaře