Vzpomínám si, že po narození dcery jsem byla tak nějak zmatená. Jako nezkušená prvorodička jsem měla představu, že po porodu bude všechno v pořádku a já budu štěstím a radostí bez sebe. Jistě, věděla jsem, že tělesně budu ještě nějakou dobu „poznamenaná“ přestálým těhotenstvím, ale věřila jsem, že během několika dnů, maximálně týdnů bude všechno, jak bylo dřív.
Samozřejmě, že jsem se mýlila. A to docela krutě. Jako první mě zaskočilo mé duševno. Od přírody jsem člověk optimistický a veselý, a tak jsem byla pořádně zaskočena náhlými záchvaty lítostivého pláče.
Nedokázala jsem si to vysvětlit. Měla jsem přece všechny důvody, být tou nejšťastnější ženou pod sluncem, a místo toho jsem škytala manželovi do telefonu, že je všechno v pořádku a že brečím tak nějak samovolně.
Pozorovala jsem svou dcerušku v postýlce a čekala na to obrovské hnutí návalu mateřské lásky, které mělo po porodu přijít. Byla jsem zmatená, protože nic takového jsem necítila. Ano, měla jsem ji ráda, bála jsem se o ni, hladila jsem ji, mazlila se s ní a starala se o ni, ale to bylo vše. Styděla jsem se za to a obviňovala se, že nejsem schopná svou dcerku milovat tak, jak bych jako matka měla. Tyto mé pocity samozřejmě nepřidaly mému rozervanému nitru na klidu, a tak jsem den ode dne chřadla.
Moji depresi navíc zvětšovala neschopnost dcerku nakrmit. Bezúspěšně jsem přikládala hladovou a uřvanou holčičku ke svým prsům, ve kterých kromě pár kapek mleziva nebylo vůbec nic. Plakaly jsme obě: dcera hlady a já beznadějí.
První dny po porodu se smrskly na pobyt ve sprše, kde jsem studenou vodou několikrát denně masírovala zašitou hráz, a na pití několika litrů tekutin, které, jak jsem doufala, brzy zajistí mému dítěti potravu.
Nic z toho se stále nedostavovalo. Stehy bolely a mléko se stále nevytvářelo. Dospěla jsem k názoru, že žádná matka nikdy nebyla tak nemožná jako já. Upřímně jsem se trápila a dlouhé chvíle jsem setrvávala v tupém hledění do stropu a zpytování vlastního svědomí.
Asi třetí den po porodu se ale stala změna. A to změna velice zásadní. Místo litování sama sebe jsem náhle pocítila ten mateřský nával. Přišel najednou, takřka z ničeho nic, a já jsem se přistihla, jak beru do náruče svou milovanou dcerušku a celá u toho jihnu. Obrovská radost, štěstí, láska i starost mě celou zaplnily.
Bylo to něco zcela jiného, než co jsem cítila dosud, něco, co se slovy špatně popisuje, ale každá maminka ví, o čem mluvím.
Najednou byly mé pocity, mé starosti a mé bolesti úplně vedlejší. Nejdůležitější pro mě bylo moje miminko. Hladila jsem ji, zpívala a hýčkala dlouhé hodiny. Téměř jsem nespala a starostlivě jsem hlídala její dech a bystřila při každém kníknutí.
Další den jsem pocítila nepříjemný tlak v prsou a zaradovala se, že mám konečně mléko. Na první kojení, kdy se má dcerka poprvé v životě najedla, nikdy nezapomenu. Dodnes vidím její zoufalý hladový výraz, pomalu se proměňující ve spokojené pomlaskávání, až mi u prsu únavou usnula. Když jsem pak na odříhnutí držela vyčerpané, spící děťátko s kapičkou mlíčka v koutku pusinky, znovu jsem se rozbrečela – tentokrát štěstím.
Nejhorší bylo za námi. Sice jsem ještě několik týdnů seděla na nafukovacím kruhu a ještě stále jsem byla schopná se rozplakat pro nic za nic, ale i to po nějaké době odeznělo.
Místo toho mne naplno pohltila péče o mé dítě se všemi radostmi, starostmi, nevyspáním a štěstím.
sdílet