Dobry den pani magistro, je mi ...

Dobry den pani magistro, je mi 24 let a jsem v 10 tydnu tehotenstvi. Mam ale hodne velky problem z reakcemi sveho okoli a rodiny. Nikdo nechape jak v dnesni dobe muzu chtit cekat dite tak brzo, kdyz jsem si jeste nic neuzila a navic ja i partner jeste studujeme vysokou skolu. Jenze problem byl trochu i nekde jinde. Pred rokem a pul mi zjistili predispozici k trombofilii, tak jsem musela vysadit HA. Bohuzel rok po vysazeni antikoncepce jsem mela dost velke problemy s menstruacnim cyklem - menzes jsem mela vetsinou 10 dni v mesici, a ovulaci jsem pry nemela vubec. Diagnoza byla nedostatecna funkce vajecniku (ikdyz jsem brala kazdy mesic Utrogestan tak jsem mela porad spatnou hladinu hormonu). Rekla jsem to priteli, protoze jsem mela obavu,ze nebudu moct mit nikdy deti. Tak jsme tomu nechali volny prubeh s tim, ze kdyztak to za rok dva budeme resit napr. umelym oplodnenim. Hned po prvnim nechranenym styku jsem otehotnela. Byla jsem z toho v soku. Na jednu stranu jsem hodne rada, ze se to podarilo a na druhou me to desi, protoze muj otec si vysnil, ze budu uspesna v zamestnani a budu hodne vydelavat ´- nejlepe pro zahranicni firmu atd. Moje tehotenstvi ho hodne sokovalo a vycita mi, ze do meho vzdelani vrazil tolik penez (obdrzela jsem bakalarsky titul v americe) a ted ani nedodelam magisterske studium. Jenze on nevidi to, ze jsem mela cely rok obavy jestli jednou budu mit deti nebo ne. On mi na to akorat rekl, ze jsem klidne mohla pockat po skole (to je za 2 roky). Ja ted mam kvuli tomu hodne vycitky ze jsme se do toho s pritelem tak vrhli po hlave, ale na druhou stranu jsem rada, ze se to stalo. Mam ale strach, ze kvuli tomu nedodelam skolu, nebo ze mi muj otec bude do konce zivota vycitat, ze jsem si zkazila zivot a nic jsem nedokazala. Navic mam spatnou naladu , kdyz potkam na ulici nejake zname rodicu, kteri rikaji jak jejich dcery a synove pracuji v zahranici a kdyz se me zeptaji, proc ja nikam neodjedu a ja odpovim, ze cekam dite, tak mi reknou, ze u me necekali, ze se ze me stane mamina v domacnosti. Ja potom tady z techto reakci mivam skoro i deprese, a hodne si to vylivam na partnerovi. Vim, ze v necem maji pravdu - ze se ted hodne dlouho nikam nepodivam, ale nejvetsi strach mam z toho, ze se zahrabu doma s ditetem, nikdy tu skolu nedodelam a budu tim kym jsem nikdy nechtela byt - utrapenou zenou v domacnosti. Muzete mi prosim nejak poradit, jak se zbavit techto negativnich myslenek a brat to z toho pozitivniho hlediska? Mnohokrat dekuji za odpoved.