Pokakávání se ve školce

Vážená paní doktorko, obracím se na Vás s prosbou o radu ohledně našeho 4,5 letého syna. Nevím, zda poskytnu dostatek informací, které by Vám mohly být nápomocny, ale pokusím se. Míša chodí od letošního dubna do školky. Já jsem stále na mateřské s 20 měsíční Terezkou a jsem nyní ve 4. měsíci těhotenství. Nástup proběhl bez problémů, Míša má ve školce bratránka a další dva kamarády, takže nešel úplně do neznáma. Problém se objevil až minulý týden. To se třikrát během týdne při spaní pokakal.Dnes počtvrté. Paní učitelka tvrdí, že si myslí, že se stydí říct. Nemusí si přitom ani říkat, může jít prý sám. Před spaním se tedy nevykaká nebo se mu nechce, a po spaní je už pokakaný nebo připokakaný. Nejdříve učitelka říkala, že se vykakal při spaní. Dnes mi říkala, že si myslí, že přestože se vykakal při spaní, že nespal a udělal to vědomě. Přitom mu to připomínají a on říká, že se mu nechce. Míša je bez plíny přes den od 1,5 roku a po celý den včetně noci od 2 let. Byl na toto šikovný a nikdy jsme neměli problémy s pokakáváním a počůráváním. Zadeček si umí již utřít sám. Ve školce je prý vše v pořádku, s dětmi si hraje, v kolektivu bez problémů, ani já nepozoruji žádný problém. Podvakrát jsem mu vysvětlovala, že se to může stát, ale že si musí dojít, když cítí, že se mu chce kakat, atd... trpělivě, bez křiku jsem vysvětlovala, on sliboval, že půjde na záchod. Potřetí už jsem mu už vynadala, že je dost velký a že jen slibuje a stejně kaká do kalhot a stane-li se to ještě jednou, nepůjde k babičce. Samozřejmě stalo se... Problém ovšem vidím v naší dlouhodobé krizi v manželství, doma se často hádáme a já bohužel jako cholerik často v hádkách použiji i sprostá slova, nedokážu se udržet. Bohužel to trvá již dlouho. Jsem spolu 8 let, od svatby 5 let. Celý náš vztah je problém již spíše do manželské poradny. V období "smíru" jsme počali třetí miminko, po kterém jsem toužila. Alespoň nastíním, že hlavní problém je v tom, že se nedokážu smířit s tím, že manžel je zcela odlišný než já. Samozřejmě jsem to věděla již před svatbou (vdávala jsem se těhotná), ale žila jsem v domnění, že to prostě půjde a bude to dobré. Nehádali jsme se dříve. Manžel je vyučený, nemá žádné zájmy kromě aktivního hraní fotbalu, je uzavřený, nepovídá si, já jsem pravý opak, jsem VŠ ekonomka, mám spoustu zájmů, hudbu, historii, zajímá mě spousta věcí, chci si povídat. Takže naprosto ve všem narážíme u sebe na nepochopení. Čím dál víc šílím, když si uvědomím, že už to zřejmě jiné nebude, že si s ním nikdy o ničem nepopovídám, vše co řekne mi přijde vysloveně hloupé a jako hloupého ho hned označím. Odsuzuje mé koníčky jako je zpěv, knihy, protože jemu to nic neříká a mě to opět utvrzuje o jeho přízemnosti. Stále by vysedával u TV u sportovních přenosů, a já vysedávání před TV nesnáším. Nechce podnikat akce s dětmi, výlety, je pohodlný, já bych podnikala stále, třeba jen po okolí, kde je krásných míst dost. Nevěnuje se dětem tak jak bych si představovala, když si hraje s dětmi, mám pocit, že to je spíše na můj příkaz a nejde mu to od srdce. Přijde mi, že není moc manuálně zručný, sám nic nevyrobí, ani se nepokusí. Nacházím na něm jedinou kladnou vlastnost, tedy tu, kterou já oceňuji, a to skromnost, vystačí si s málem, stejně jako já (jsem chorobně spořivá), co se týká oblečení, jídla apod. Pochází z rodiny, která je podobného založení jako on. Často mu tedy v hádkách říkám, že se chci rozvést, že k němu necítím již nic pozitivního, dokonce že ho nenávidím a podobně. Již jsem ho v amoku i několikrát udeřila. Dokáže mě totiž vytočit k nepříčetnosti. Je to problém mojí cholerické povahy. Nedokážu si pomyslet cosi o hlouposti a napočítat do deseti, hlavně kvůli dětem. Doposud bydlíme v 1+1, dostavujeme domek, stěhování je na obzoru. Zatím jsou tedy děti bohužel našim hádkám přítomny. Máme toho tedy hodně společného. Dvě krásné a zdravé děti, třetí na cestě, rozestavěný domek, avšak povahově nemáme společného nic. Abych byla sebekritická, mám jednu velmi špatnou vlastnost, jsem nepořádná, hodně nepořádná. Uklízení mě nebaví a raději trávím čas s dětmi, venku na procházkách, někdy si sednu k PC. Často je pak doma neumyté nádobí, nezameteno, nevyluxováno, zkrátka nepořádek... Manžel mi s domácími pracemi pomáhá, ale stále mi vytýká, že nic nedělám a domnívá se, že zatím co on je v práci, já tu sedím s nohama na stole, což neexistuje... Omlouvám se za dlouhý popis problému. Nevím, co s Míšovým pokakáváním se, nevím, co s naším vztahem. Napadlo mě, zda to spolu nemůže souviset. Ale naše krize trvá už velmi dlouho a Míša se pokakává týden. Na závěr musím napsat, že přestože stále tvrdím, že chci vztah ukončit, opak je pravdou, chci ho zachovat, chci aby fungoval, ale to je podle mě otázka zázraku. Vždy si říkám, že kvůli dětem se nebudu hádat, ale nedokážu to. Předem Vám velmi děkuji za jakoukoliv radu, velmi ji ocením. Přeji krásný den. Ivana