Dobrý den, můj problém spočívá v ...

Dobrý den, můj problém spočívá v následujícím: Je mi 32 let a před 3 lety jsem prodělala revmatickou horečku (s artritidou kolenních kloubů,bez postižení srdce, přechodná tachykardie bezprostředně po nemoci). V období před onemocněním (asi 2 roky)jsem si moc přála otěhotnět, a to podruhé-jednoho zdravého chlapečka už máme (7 let). Tenkrát to z objektivních důvodů nešlo (stěhování ze zahraničí, mé závazky v zaměstnání, manžel prožíval velmi stresující období v zaměstnání). Následkem stresu,přechozené angíny a nedobraných antibiotik jsem poté onemocněla. Po nemoci jsem se radila se svým internistou, který mi otěhotnění po dobu alespoň dvou let nedoporučil. Nyní by mělo být teoreticky všechno v pořádku, ale...Přestože bych miminko moc chtěla, najednou mám obavy, že je už je pozdě, že je to ode mne nezodpovědné riziko (i vůči synovi). Nutno říci, že manžel je velmi stejného názoru i když na druhé straně se rozplývá nad každým miminem a významně hledí do dáli, což situaci neulehčuje(zapomněla jsem dodat, že manžel je o 14 let starší, tudíž oba nejsme ani z hlediska možných genetických vad potenciálního miminka v ideálním věku. Navíc mám až přehnané výčitky vůči synovi (co kdyby se mi něco stalo atd..Tyto obavy a občasné úzkosti jsou asi důsledkem prodělané nemoci -poprvé se objevily v době mé hospitalizace v nemocnici-a v neposlední řadě manželova až přehnaného strachu o mou osobu-stále se obává, že jsem moc bledá, vypadám nezdravě apod. Suma sumárem v tom mám velký zmatek, jediné co vím a co je jisté, že mně téměř vždycky rozhodí, když vidím nějakou maminku s kočárkem. Naposledy se mi to stalo při jízdě autem a úplně mi vystoupily slzy do očí- což není z hlediska bezpečnosti provozu to nejlepší. Situaci asi taky nepřispívá fakt, že moje sestra se právě neúspěšně snaží otěhotnět. Při všech rodinných návštěvách se rozhovor vždy stočí na toto téma. Mimochodem též moje matka je názoru, že jedno dítě bohatě stačí a nemám ve své situaci pokoušet osud (ona sama má dvě). Mám pocit, že jsem zcela v zajetí hormonů (nevím jestli z toho důvodu se mi nedávno udělala malá cysta na vaječníku- naštěstí sama praskla.Při té příležitosti jsem si opět uvědomila jaké jsem měla štěstí-moje kamarádka o vaječník takto přišla.Gynekoložka mi poté předepsala jednofázovou mikropilulku na "hormonální nerovnováhu"). Mám pocit, že se točím v začarovaném kruhu. Na jednu stranu obavy, na druhou stranu pocit, že pokud je nepřekonám, nikdy nenabydu duševní rovnováhy. Situaci však komplikuje fakt, že to překonání asi opravdu není bez rizika. Co mám dělat?