Dobrý den, potřebovala byh poradit.V červenci ...

Dobrý den, potřebovala byh poradit.V červenci se mi narodil chlapeček. Porod byl šílený i přes to, že byl císřským řezem pod epi anestezií. Nechala jsem si dát epi abych mohla malého ihned vidět a mohl e přisát do půl hodiny po porodu. porod byl delší, syn veliký ( 54cm a 4,64kg ). Po porodu jsem malého slyšela, ale neukázali mi ho a odnesli ho.Ani na kojení mi ho nepřinesli ikdyž to bylo mé přání. Druhý den jsem vstala a ptala se kdy mi malého přinesou, pořád opakovali buďtě trpělivá, nebojte dočkáte se. Odpoledne přišli že se mu nedaří dobře a že si pro něj přijeli z dětské nemocnice na Karlově, vypadá to na vrozenpou vadu plic a srdce.Byla jsem v šoku, vůbec jsem netušila, že má maičký nějaké potíže.... Přivezli mi ho v převozním inkubátoru.Měl zafačované očíčka,ležel na bříšku jen v plence a byl přikurtovany za ručičky a nožičky.Strašný pohled!Koukali na mě sestry doktoři a maminky a lékařka povídá "rozlučte se" Nechtěla jsem brečet, ale vše se ve mě sevřelo a já se nezmohla než na "čauky".Bylo mi strašně, ani jsem neviděla jak vypadá....Odvezli ho a já se cítila jako bych nemohla dýchat,nedokázala jsem mluvit a pořád jen brečela ( když si na to vzpomenu mám stále ty samé potíže do dnes) Když jsem po týdnu malého konečně viděla JIRPu...byl krásný, ale měla jsem zvláštní pocit.Štěstí, ale jiné....Když mi po dalším týdnu nabídli, že tam mohu s malím zůstat, byla jsem zaskočená z toho co mě napadlo, protože v duchu jsem nechtěla.Oddychla jsem si, že se lékařka unáhlila a neměli místo.O pár dní později jsem nastoupila smířená a plná očekávání.Co ale následovalo, mě dorazilo.Syn neustále plakal, má neuvěřitelně silný hlas a ve mě se k pocitu beznaděje a viny za jeho stav přidal vztek.Absolutní vztek a nenávist k němu když řval.Když jsme opustili JIRp a šli domu, čekala jsem že se to zlepší, ale bylo toho na mě víc než dost.Syn bral léky, stále měl hlad, bolelo téměř nepřetržitě bříško,k tomu se přidali potíže s palečkami na nohou, cvičení Vojtovou metodou, docházka na neurologii.....Můj týden tedy vypadal asi takto:po porada, ut rehabilitace,str chyrurgie,čtvr neurologie a pátek buď vyšetření nebo "volno".To se cvičilo doma, ošetřovali se až desetkrát denně prstíky na nožičkách atd.Bylo to příšerné.Nestíhala jsem nic, do toho jsem prodělala 10x zánět prsu, a ještě ke kojení přikrmovala.Bylo to něco strašného a do toho syn jen křičel a křičel a pak poprvé jsem sním )trochu) zaklepala, pak zase víc zaklepala kočárem, snažila se ho překřičet, pak přišlí výčitky a slabé plácnutí přes plenku....V té samé minutě ale následovali okamžitě omluvy, lítost a poláč.První dny po návratu domů, jsem měla pocit, že někomu hlídám dítě, že není můj.Nemohla jsem si zvyknout říkat že jsem byla v porodnici a ne v nemocnici, že jsem po porodu a ne po další operaci.Musím říct, že jsem si dítě přála strašn moc a ještě víc po té co řekli že to jinak než uměle nepůjde.Když se to povedlo normálně, bez pomoci.....byla jsem ráda, ale rozpačitá.Těhotenství probíhalo dobře ale od začátku mě ničil abnormální strach z porodu.Ke konci už mi to nějak bylo jedno.Když jsem odcházela z porodnice, nikdo se semnou nerozloučil, malému ani dárečky neposlali ( ostatní je při odchodu dostali).A jak to pokračuje teď? Malému bude sedm měsíců;chlapeček je zdráv, stále chodíme na kontrolu na neurologii a týdně cvičit.Je moc šikovný a já jsem se dokonce jeho řev naučila občas ustát s úsměvem.JENŽE někdy mě opět při jeho řevu přepadne vztek a já s ním buď zahoupu v kočáře, nebo ho plácnu přes zadeček a plenku, nebo mu vynadám a občas mám dojem že kdybych si něco udělala byl klid. Mám pocit že k němu necítím to co bych měla, není ve mě žádná euforie, víte takové to euforické štěstí.....Děsí mě budoucnost malého, aby mu někdo neublížil, nevral drogy aby se mu něco nestalo. Mám ho moc ráda, ale bojím se že to nestačí. Mám pocit, že bych měla cítit neco víc než cítím.Strašně mě to ubíjí,strach že nemiluju, že nejsem mateřský tip, že nedokážu být ta správná matka o které se píše a mluví ve všech těch časopisech.Manžel mi tvrdí, že mám jen dojem a to blbý dojem, "staráš se o něj, krmíš ho, pečuješ o něj, koukni jak prospívá, jak se směje...Jsi báječná matka" ale mě přijde jako bych se přetvařovala. Ráno si s maličkým pohraju, pomazlím a pak ho dám buď do lehátka nebo postýlky aby si hrál, pak se zase třeba pomazlíme a já ho zase třeba nechám ať si hraje.Hraje si třeba sám i dvě hodiny a já mám čas poklidit,uvařit nebo třeba sednout k PC. Paní doktorko, prosím vás pomožte mi, poraďte co se semnou děje a přoč cítím to co cítím....PROSÍM. Pořád- denně- se mi vrací porod a pocity viny z toho co se stalo, následuje pocit malé lásky a jámám dojem že se zblázním, jestli se tak už nestalo.Prosím vás poraďte mi,pomožte.Dkuji Vám