Dobrý den. Prosím o radu v ...

Dobrý den. Prosím o radu v mé nelehké situaci. Jsem těhotná ve 24. tt, čekáme chlapečka. Mým problémem jsou stavy, které by se asi daly pojmenovat jako deprese, takové stavy žalu a zoufalství a duševní bolesti, se kterými se snažím bojovat, ale jsou dny, kdy rozum nedokáže potlačit tyto mé pocity. Tyto stavy jsou způsobené tím, že mi před několika měsíci zemřela 2 letá dceruška na encefalitidu. Nejspíš si řeknete, že jsem měla s dalším těhotenstvím počkat, ale měla jsem některé další důvody, proč nebylo možné těhotenství příliš odkládat a také jsem doufala, že mi to pomůže . Chci se zeptat, jak moc tyto mé stavy ohrožují mé nenarozené dítě. Bohužel jsem zjistila, že se jim nedokážu vyhnout, že v tomto srdce rozum prostě neposlechne. Jsou dny, kdy se cítím lépe, ale pak často bez varování se psychicky zhroutím a jen s vypětím všech sil se z toho dostávám. Mluvím se svým chlapečkem a snažím se mu sdělit, že nepláču kvůli němu, že bych ho nechtěla, ale kvůli jeho sestřičce, že jeho miluji, jen ta bolest z její ztráty je v této chvíli tak velká, že nedokážu být veselá a musím plakat. Chtěla jsem se vás zeptat, zda mohu dělat ještě něco víc, abych to děťátku ulehčila a zmírnila dopady těchto mých stavů na něj.Také se bojím, jak zvládnu psychicky porod a šestinedělí, porodila jsem už 4 děti, tak nejde o ty běžné strachy, spíš si dobře pamatuji, co s psychikou dokáží udělat hormony a tak se bojím, abych se nějak nezhroutila. Asi to bude znít hloupě, ale právě nyní bych potřebovala od zdravotníků opravdu ohleduplný přístup, jenže já vím, že ten mi nikdo nezaručí, záleží, koho v nemocnici potkám. Vzhledem k mému diabetu si nemohu vybrat porodnici, musím rodit na klinice v Plzni, ještě k tomu v té samé nemocnici, kde před rokem umírala moje holčička. Můžete mi poradit, jak bych to měla zdravotníkům sdělit, je pro mě neskutečně těžké vysvětlit jim, že jsem takto psychicky labilní, vždycky jsem byla spíš ta silná, co rodí jako po másle, jenže nyní vím, že mě má síla opustila a stačí někdy neskutečně málo, abych reagovala řekněme nepřiměřeně obvyklé situaci (pláč, depresivní uzavření se do sebe, neschopnost sdělit, co se se mnou děje). Jenže má situace obvyklá není. Děkuji za odpověď Mili