Dotazy - chování syna a dědičnost psychické nemoci

Dobrý den, mám na vás dva dotazy. Předem se omlouvám za zmatený popis. První se týká chování syna. Teď mu je 3,5 roku. Do jeho cca dvou let byl, kromě klasického vzdoru, bezproblémové dítě. Krásně se s ním šlo na všem domluvit. Ale poté se to začalo zhoršovat a začal být strašně uřvaný, na každou informaci odpovídá negací. Během mého těhotenství dělal scény, kdy na mě řval třeba hodinu jen proto, že jsem si zula boty dřív než on. V tu chvíli nepomohlo vůbec nic, jen moje rezignace, kdy jsem se ze zoufalství rozbrečela. Tyto hodinové řevy přešly, ale vyústily v to, že třeba místo klasického zpívání řve. Nebo třeba z ničeho nic zařve (celá rodina se lekne), nebo nás (mě, manžela, babičku, dědu) bouchne. Nebo si hrajeme a já třeba odmítnu jet vláčkem doprava, dle jeho pokynů, a on se rozčílí a nekontrolovatelně mě praští. Chce stále naši asistenci, nechce být sám v pokojíčku, spíme všichni v ložnici. Na svůj věk je hodně chytrý, zná čísla do tisíce, když ho o něco požádám (podat plínku, pití apod.) rád pomůže, má rád vláčky, autobusy. Snažíme se mu hodně věnovat, někdy na úkor jeho sestry (4 měsíce). Studuju vysokou školu, ale učení vždy probíhalo jen tehdy, kdy byl s mými rodiči. Neumí akceptovat, že na něho někdo nemá čas, nebo musí chvilku počkat. Jak jsem psala, sám si vydrži hrát pár minut. Na pohádky nekouká - vydrží max. 10 minut. Ale na počítači ho baví třeba počítání, různé vzdělávací hry, rád kouká i na videa autobusů, vláčky, ale nechat ho sedět jen u počítače se mi nechce, takže počítač půjčuji jen max. 3x týdně na cca 2 hodiny. Na sestru moc nežárlí, jen občas babičce zakáže, aby na ni mluvila. Podle mě to se žárlením moc společného nemá, takhle se choval i před jejím narozením. Jsem už z něho často unavená. Přes den nemám ani chvilku na sebe, pořád na mě mluví, nebo za mnou běhá. Když "neposlouchá", tak nepomůže zařvaní, plácnutí po zadku, jedině odebrání oblíbené hračky. Ale já bych ráda, kdyby stačila jen domluva. Opravdu se snažím mu vše vysvětlovat, slušně ho požádat, ale když má svoji "šílenou" chvilku, tak je to jako házení hrachu na zeď. A druhý dotaz se týká dědičnosti. Manželův otec se léčil na psychiatrii na schizofrenii (nevím jistě, jestli to byla zrovna tato nemoc). Byl několikrát léčen, ale po propuštění nebral léky. Moc o tom nevím, manžel se o tom nechce bavit a jeho rodiče se rozvedli, když mu bylo šest let, takže s ním nebyl v kontaktu. A moje otázka zní, jestli je možnost, aby naše děti tuto nemoc zdědily? Je možné nějaké vyšetření? V případě pravděpodobnosti - dá se tomu nějak předejít, nebo to hlídat? A je možné kontaktovat psychiatrické zařízení a zjistit, co to přesně bylo za nemoc? Moc děkuju za rady a odpověď :-) Veronika