Důvěřivost dcery

Dobrý den paní doktorko. Mám dceru, které je 2,5 roku. Na svůj věk je velice chytrá, bystrá, vnímavá, přemýšlivá, pohybově velice šikovná. Povahou je hodně společenská, hodná, neustále povídá, celé věty. K dětem se chová hezky, neubližuje, k mladším dětem má pečovatelské tendence. Umí se i vztekat, což je normální, ale není to vyloženě uvztekánek, který si lehá na zem. Prostě vše v mezích normy. Od narození asi do roka byla hodně uplakaná, což se s věkem srovnalo. A dost byla fixovaná na mě, nemohla jsem se od ní hnout, jinak strašně plakala. Fixovaná na mě byla asi tak do jejích dvou let. Proč to zde píšu. Snažím se ji popsat, abych se dostala k jádru, s čím bych se ráda svěřila. Jak už jsem psala, je hodně společenská, má ráda děti, dospělé, prostě je ráda mezi lidmi. Také často chodíme mezi lidi, i já jsem společenská.. Mám hodně kamarádek, které mají také děti, se kterými se pravidelně vídáme. Mám i hodně známých maminek, se kterými se vídáme ne tak často třeba na dětských hřištích nebo různých akcí pro děti. Stačí když se třeba s uvedenou maminkou vidíme po třetí a dcera k ní najde takovou důvěru, že když jsem odběhla třeba do auta a ta maminka mi ji na moment hlídala, tak jí položí otázku - Ty jsi teď moje maminka? Nebo se švagrovou, se vídáme tak dvakrát do roka, viděly jsme se nedávno na chatě manželovo rodičů a já musela odjet za mojí babičkou, tak dcera jí začala v mé nepřítomnosti říkat mami. Víte docela mě to začalo trápit, i když si možná řeknete, že řeším takovou hloupost. Možná bych nad tím měla mávnout rukou, ale nejde mi to. Asi dělám něco špatně. Jenže nevím co. Dcera nejen že to občas takto někomu řekne, tak má i potřebu se k dotyčné mamince přitulit. Víte já bych se nad tím asi ani nepozastavovala, kdybychom s malou nebyly mazlící typy, ale my se spolu pořád mazlíme, pořád mám tendenci ji tulit, mazlit, pusinkovat. Prostě jako každá maminka mám hrozně ráda její blízkost. Je to moje dítě, tak jistě nemusím popisovat, jaké mám pocity. Spí s náma v posteli, protože to chce ona, ale i já. Vím, že by měla spát ve své posteli, ale já mám hrozně ráda, když ji mám vedle sebe. Víte, chápala bych její chování, kdybych k ní byla chladná, nehladila ji, nedávala ji najevo, jak ji mám ráda, ale takto mě to udivuje, že má potřebu se tulit k "cizím" maminkám. A mě v tu chvíli vždy odmítá a nechce se přitulit ke mě a někdy je i na mě ošklivá. Co jí u mě chybí? Na druhou stranu si říkám, jestli to není tím, že umím být v některých ohledech přísná. Jsem přísnější než manžel. Trvám na některých základních věcech a jsem neústupná. Trvám na tom aby seděla u jídla a neběhala u toho. Trvám na tom, aby si vždy při příchodu domů nebo kamkoliv myla ruce, dvakrát denně čistila zuby. Když mi vzdoruje, což někdy dělá, tak neustoupím a prostě se ta danná věc udělá. Ona na mě kouká, že jsem zlá, přísná, ale zase na druhou stranu, jsou pravidla, která jsou v životě nutná a nechci, aby mi pak " skákala po hlavě " . Jsem povahou spíš cholerická, dokážu zařvat, dokážu se naštvat, ale někdy toho mám asi jako každá maminka dost, navíc, když jsem na ni převážně sama, protože manžel je hodně vytížený. Tím si nestěžuji, jen moje občasná podrážděnost asi pramení z toho. Připadá vám úplně normální, že je dcera hodně důvěřivá k jiným maminkám, občas jim řekne mami a tulí se k nim a mě v tu chvíli odmítá? Víte nikdy jsem to u jiných dětí neviděla. Naopak některé děti jsou hodně vázány na maminku a k cizím lidem jsou odtažité a bojí se. Což bylo i u dcery, ale přelomem druhého roku se to u ní úplně obrátilo. Snad si o mě nebudete myslet, že jsem se úplně zbláznila, když tu řeším takovou věc. Vím, že lidé mají vážnější problémy, ale já nad tím přemýšlím a chtěla bych vědět, zda nedělám něco špatně. Moc děkuji a omlouvám se za dlouhý dotaz. Lucie