jak zvládnout stěhování

Dobrý den, ráda bych Vás poprosila o radu. Mám dvě malé děti (6 a 2 roky), jedno navštěvující školku. Bydlíme v domku s rodiči, kdy máme každý samostatný byt, společné pouze vstupní dveře a chodbu. V době, kdy jsme neměli děti soužití jakžtakž klapalo, jelikož já i rodiče jsme byli v pracovním procesu. Nyní jsou v důchodu a já 6.rokem doma. Rodiče jsou hodní, pohlídají, když potřebuji, ale bohužel se na vnoučatech stali závislý, neodejdeme z domu, aniž by nám někdo nemával, nešel za námi na chodbu, to samé při příchodu, pořád se ptají, kam jdeme, také maminka je u nás několikrát denně vč. večera, kdy přichází manžel z práce a rád by si užil dětí. Zkoušeli jsme stanovit nějaká pravidla, ale většinou to skončilo hádkou, v lepším případě to krátkou chvíli fungovalo než se to vrátilo do původního stavu. Manžel vyrůstal v úplně jiném prostředí, měl volnost od svých 15-ti let, takže to pro něj bylo a je velmi těžké, že má o něm neustále někdo přehled. Rozhodli jsme se pro vlastní bydlení v řadovém domku, kdy se blíží stěhování nejpozději do Vánoc. Místo abych se těšila z nového, tak je mi z toho naopak úzko, bojím se toho, mám výčitky svědomí. Maminka má bohužel již nějakou dobu zdravotní problémy, nemluví o tom, ale dokola mě opakuje, ať to neděláme, ať tu zůstaneme, ačkoliv již cca.2 roky ví, že situace je taková a že nyní domek je již k předání, hotový. Tatínek zase vypraví, když u toho maminka není, jak mamince není dobře a že naše děti jsou její jediná vzpruha a ještě, že nás tu mají a taky takhle pořád dokola. Já jim říkám, že se budeme navštěvovat, že to je do 10 minut autem, ale oni odpovídají, že to už nebude ono. Ve mě se perou pocity, kdy je tu maminka ten den podesáté, že se hrozně těším na vlastní bydlení, na svoje soukromí, jelikož jsem z toho akorát nervozní a pak i křičím na děti, i když ve skutečnosti mě štve něco jiného a pak druhý pocit, že je mi rodičů líto, říkám si, že nejsou nejmladší, že nevím, jak tu dlouho budou, že bych jim nerada ublížila, podepsala se na jejich zdraví, tím že odejdeme, necháme tu prázdný tichý barák, protože děti skutečně tak dětsky hluční jsou. Dokola si opakuju, že jsme neměli kývnout na bydlení zde (jsme tu 10 let), ale tenkrát nám finanční možnosti nedovolily si pořídít něco vlastního. Tak přemýšlím, jak se stěhováním, jestli nějak postupně chvíli spát tady a chvíli tam nebo se naráz odstěhovat, nejen kvůli rodičům, ale i kvůli dětem, který samozřejmě babičku a dědu milují a jsou zvyklí, že žijeme takhle společně, takže i určitě jim budou chybět. Děkuji moc za Vaši odpověď.